VZTAHY KVĚTIN aneb VZTAHY STROMŮ

DO POKOJE MI VLÍTLA VČELA…

Zasadila jsem tři velké stromy ve stejný den nedaleko od sebe. Bylo to v mém klášteře. Po sedmi letech, když jsem svou práci natrvalo přesouvala do jižní Asie, šla jsem se se svými stromy rozloučit. První už mne zcela přerostl, druhý strom mi sahal tak po ramena a ten třetí mi sotva zakryl kolena. Napadlo mě srovnání s generací studentů, kteří prošli aktivitami kláštera. Přiznávám, lidé nejsou jako květiny, jsme jako stromy. Někteří měli vše, od života, karmy i mě – duchovní instruktorky a neporostli ani o vlas, prožrali roky svého života, jen aby zestárli. V protipodu byli nebožáčci, mrznoucí ve stínu štěstí, lásky, hojnosti a já si jich na počátku také nevšímala. Něco v nich. To pod povrchem. Snad o této své vnitřní síle růst ke slunci ani netuší. Tak toto neviditelné něco způsobilo, že oni, odstrčení sudičkami štěstí využili kapky příležitosti a roky života. Nezestárli, zkrásněli, zmoudřeli a přiblížili se nejvyšší výšině, prozkoumali nejhlubší hlubinu. Tak babo raď, že? Dokážeme vůbec poznat talent květin, stromů?

Do pokoje mi vlítla včela. Hned si to rozmyslela a chtěla zpět ven. Zapomněla, snad si to vůbec neuvědomila, na otvor ventilačky, kterým do pokoje přišla. Zapomněla a dostala tak do hry neviditelný faktor možná navždy měnící její život. Karmu? Sklo. Neustále bušila náletem do skla. Včela chtěla zpět do minulosti s použitím nárazů směrem vpřed do budoucnosti. Jediné, čeho dosáhla, byl pohyb nahoru, dolů po neviditelné síle. Karmě? Skle. Vojížděla ho nahoru, dolů a nepoustoupila vpřed ani o kousek. Jediné, čeho dosáhla, bylo zestárnutí – včely žijí krátce a těch několik minut by se jistě dalo srovnat s mnoha a mnoha měsíci lidského žití. A chřadla, blížila se k depresi, zoufalství, a snad i propadla pocitu ohrožování z okolního světa. V každém případě ji její úpěnlivá snaha přibližovala smrti. Nakonec unavena bezvýsledným snažením rezignovala. Přestala usilovat a jen tak bloumala, klokotala v přítomnosti, což ji umožnilo obletět okenní rám, u něhož se v letech svého snažení o budoucnost vždy zastavila. Přestala vidět to, co chce, rám je bílý, nikoliv průhledný, a vrátila se na plochu osobního skleníku – okna. Teď za rámem našla to, co chtěla, a vydala se z dohledu mého života. Skončila tím pro mě její existence?

Časem jsem se ke studentům – květinám naučila chovat jako ten okenní rám. Vlastně jsem byla přinucena pro větší zájem, než bych zvládla. Vytvořila jsem si řadu tajných konkursů, ve kterých se mi vyjevily možnosti zájemců o studium pro nejbližší roky. Někdy jsem naschvál dělala programy, které nesnášeli, jindy mi pomohly začátečnické chyby v daném tématu, pak maska znuděné líné instruktorky, jindy zase rudé líce náboženské fanatičky… na každého platí něco jiného. Jednou se se mnou přišla rozloučit jedna velice sympatická paní, prý je to na ni moc hlučné a divoké. „Čekala bych něco tak klidného jako vaše oči.“ Řekla a zmizela mi z existence. Konečně jsem mohla výuku ztišit a zklidnit. Celý ten den jsme jeli trans jen kvůli té její přijímací zkoušce. Stála mi za to, byla úžasná a talentovaná. Sto lidí nebo víc tam bylo a já dělala jen program pro ni. Pro ni. Proč? Už byla příliš stará a usedlá. Chtěla jsem poznat, zda to umí překonat. Neuměla. Bez toho by na duchovní cestě nic nedokázala, je by utrácela příjemný čas, a na to jsou přece kavárny, kina.

Jindy přišel muž na nějakou mou večerní přednášku. Sál opět plný i všude na zemi a na chodbičce. Ten chlapík nepřišel za svým růstem, dokonce nepřišel ani za příjemným časem, přivábila ho má sláva, přijel si osahat atrakci. Tématem přednášky byly nějaké jógové nebo meditační záležitosti. Při pohledu na jeho protivnou auru napadla mě změna tématu. Otázky starého Egypta, kterým neškolený posluchač neměl šanci porozumět. V půli odešel.  „A co ostatní?“, ptáš se. Vydrží to nebo příště nepřijdou. Zaplať pánbů za obě možnosti. Pokud nepřišli napříště, uvolnili místa těm, na něž nezbylo místo a pokud vydrželi, získali si další dílek mého respektu k jejich opravdovosti. V nezávislém individuálním, tedy vyšším duchovním školství než je základní škola církve a náboženství, to platilo vždy. Adept musí být podrobován zkouškám a já pochopila pravdu o zkoušení už ve škole. Nejtěžší písemky byly ty, s nimiž jsem nepočítala, neočekávala je. A teď ve svém povolání mohu ještě přitvrdit.

Nejtěžší zkouška je ta, o níž mozek, vnitřní kalkulace vůbec neví. Znám to z karmických  snů. Najednou ve spánku uprostřed snu přijde situace, ve které to máte udělat. Jo, jenže mozek  – myšlení nestačí zapnout, zareagovat. Rozhodnete instinktivně a vzbudíte se. Už víte, jestli rozhodnutí bylo na výbornou a nebo propadnutí ve zkoušce. Rozum se pak diví a říká si: každý ví, že přetvářka je nutná. Uctivost, uctivost, pane šéf, i když si v duchu právě říkáte: ty debile plešatý. V duchovním růstu je to jinak, jde přece o hledání pravdy. Skutečnosti, o lásce, štěstí, Bohu – nebohu, sobě a smyslu svého života. Nepotřebujeme v moderním světě vytvářet další přetvářkové podium duchovního divadla. K čemu, koho by tohle mohlo ještě zajímat. Slony v porcelánu a psychotiky. Ten chlapík z přednášky byl slon v porcelánu. Na koho šlápne, tomu štěstí sto let neroste. Špatná karma, příšerná až zabijácká aura, spousta nešťastných ex-partnerek a pošlapané duše druhých. Najednou si najde nové podium života – duchovno.

Pokračování tohoto inspirativního textu naleznete v POETRII OSVOBOZENÍ DUŠE.