VÚDÚ EVEREST

MAGIE AFRICKÝCH BUBNŮ

 

„Tak ty ses učil u vúdú mága? Jak to vypadalo?“

 

„Přišli jsme k němu, jeho barák vypadal jak strašidelné doupě. A on, ještě strašidelnější.“

 

„Báli jste se?“

 

„Ne, u nás v Ghaně se nebojíme. Mág nám řekl: „Tak, zobani, a teď se podíváme, jestli schopnosti, co jsem ve vás viděl, jsou skutečné.“ A začal s rituálem.

 

Za chvíli mu zčervenaly oči, změnil se mu hlas… Věděli jsme, že do něho vstoupil duch. A brzo to posedlo i mého kámoše. Když vúdú šaman skončil, řekl mi, že můj talent je v něčem jiném a poslal mě do podivné sprchy v kruhu, v jehož středu byla zabodnutá hůl s mnoha zámky. Po „sprše“ jsem se stal sluhou, zatímco můj kamarád učedníkem.  Brzo se naučil zvát duchy do svého těla, a pak i přivolávat bílého trpaslíka.

 

Bílý a černý trpaslík jsou v tradičním náboženství velmi důležití. Bílý trpaslík se sám rozhoduje, zda bude hodný nebo zlý, Když jej vúdú šaman pošle někoho zabít, nejdřív se ptá, a pak posuzuje, zda ho předložené důvody opravňují čin udělat. Černý trpaslík je monstrum zla, které zabíjí kdykoliv a kdekoliv, ale je smrtelně nebezpečný i pro vúdú šamana, který jej přivolal. Takže se jeho služeb využívá zřídka.“

 

„A proč jsi s vúdú seknul ?“ptám se Nigela.

 

„Jednou nemohli šaman s mým kámošem pořád zabít nějakého chlapa…“

 

(…pokračování Nigelova vyprávění najdete, drazí čtenáři, v knize Metafyzické mříže, ze které tato ukázka pochází, a to na straně 71.

A nyní již příběh pokračuje dál…)

 

„Měl jsem sžíravé pocity a pořád jsem se modlil. Bože, udělal jsem něco strašného… Bože, udělal jsem něco strašného. Odpusť… Slituj se… Pomoz… A skutečně, najednou jsem ucítil teplo na srdci a sžíravé pnutí zmizelo. Věděl jsem, že mi Bůh odpustil, a pochopil jsem, že nás bůh miluje, tak jak nikdo. Jen se k Němu nesmíme bát obracet. Je potřeba důvěřovat jeho nesmírné lásce, která je v nás přítomna skrze Ducha svatého.

 

„A kam to ve vúdú dotáhl ten tvůj kamarád?“

 

„Hodně daleko, ale o dva roky později záhadně zkolaboval, upadl do kómatu a brzo nato zemřel. Říká se, že mu jeho magické úspěchy stouply do hlavy a že se rozhodl ovládnout černého trpaslíka, když ho nutil… Když jsem já odešel z učení vúdú šamana, několik let se mi vůbec nedařilo. Nikdo nechápal, proč můj život, to co žiju a to co mám rád, bylo daleko za mými schopnostmi a možnostmi.  Až jednoho dne se mě jedna čarodějka zeptala, jestli jsem neprošel rituálem „sprchy odevzdání dobrého osudu“…

 

Teprve když mi popsala kruh s holí a s mnoha zámky, vzpomněl jsem si na svůj přijímací den u vúdú šamana. Čarodějka, ověšená stovkami barevných korálků, se nervózně zajíkla, když jsem jí potvrdil, že můj dobrý osud byl zamčen do jednoho ze zámků hole vúdú šamana. Přešla k obětnímu oltářku se skvrnami od krve, zapálila kadidlo, kůru stromů a další ingredience a za chvíli místnost byla plná štiplavého kouře. Pak začala rytmicky bubnovat…,“ vzpomínající Nigel se na mě podívá a zeptá se:

 

„Víš něco o magii afrických rytmů?“

 

Přikývnu a on pokračuje: „Začal jsem upadat do jakési mrákotné tuposti a při vědomí mě udržovalo jenom hlasité kvokání slepic, štěkání psa a mečení koz pod oknem. Jako by zvířata z rytmů bubnu vytušila, že pro jednoho z nich nastaly poslední minuty života… Rytmus bubnů pokračuje. Najednou si ve své otupělosti uvědomuji, že se mé tělo roztancovalo. A tancoval jsem a tancoval, nevím, jak dlouho, tělo mi nadnášel zvuk bubnů. Nával nevysvětlitelné síly mi rozbušil srdce, které se málem rozskočilo, když čarodějka z ničeho nic zaječela…

 

(Celý průběh magie afrických bubnů najdou příznivci rituálů v již zmiňované knize na straně 74.)

 

…najednou se zablesklo a zahřmělo. Ucítil jsem, jak do hlavy udeřil blesk, který cik cak prošel celým mým tělem a z těla vyšel mým zadkem. Ulevilo se mi. Čarodějka se skláněla nade mnou a s klidným hlasem mi řekla: „Tak, a svůj osud máš zpátky ve svých rukách. Zámek blokující tvé štěstí byl otevřen.“

 

„Myslíš, že bych dokázal vylézt na Everest?“ využil pauzy ve vyprávění neodbytný Andrej, který před námi postával již hodnou chvíli, a když viděl, že si ho nevšímáme, podřepl tak, že jsme se dívali z očí do očí a vypadal, jako by nás chtěl políbit. „Jsi silný, mladý chlap, tak když tři měsíce potrénuješ, a zaplatíš si správnou cestovku, určitě na Everest vylezeš,“ odpovím Rumunovi, který je tu rok, a během svého pobytu se dvakrát zbláznil.

 

Samozřejmě pobyl i v místním blázinci. A z jeho chování v posledních dnech je mi jasné, že pojede do blázince potřetí. Včera mi vyprávěl, že ho nazítří, tedy dnes, propustí, a že v létě vyleze na Kilimandžáro… A prý jestli by to zvládli i jeho rodiče. Ano, zvládli, ale dnes je stále v base, a ptá se na Everest. To není dobré…, říkám si v duchu, když vidím šílený výraz v jeho očích. Ale podle zdejších pravidel ho do blázince hned tak neodvezou, nejdříve bude muset někoho přizabít, což včera málem odnesl bylinkář Toši…

 

„V květnu a s cestovkou je vrchol Everestu v podstatě bezpečný. Je dobré počasí a cestovka pohlídá risk. Samozřejmě Everest je Everest, ale riziko je minimalizované.“

 

„Tak jo… Dáš mi cigaretu?“

 

Podávám mu cígo. Vidím, jak si mě zpytavě prohlíží, aby zjistil, jestli si pamatuji jeho včerejší vehementní loučení před jeho dnešním „pseudo odjezdem“ a nebo jestli to byla jen nějaká halucinace.

 

A tak, abych ho uklidnil, říkám: „Tak v květnu po base, sejdeme se na vrcholu Everestu.“ Spokojeně se usměje.

 

„Tak jo…“ a odchází.

               ***

 

 

 

Knihu si můžete objednat zde: METAFYZICKÉ MŘÍŽE, nebo také výhodně v Románovém balíčku, či v Balíčku pro osobnostní rozvoj.