VIPASSANA MEDITACE

NEPŘIPOUTÁVEJ K SOBĚ PŘICHÁZEJÍCÍ MYŠLENKY…

 

Měla před svatbou. Chlap, o kterém snila celý život, byl tak dokonalý, že si namísto bouřlivé rozlučky se svobodou někde v Las Vegas vybral duchovní pouť do Portugalska. Chtěl se rozloučit poutí k Bohu, aby se později jako dobrý otec staral o děti, které spolu plánovali.

 

 

Jenomže se mu na tom slavném portugalském poutním místě zjevila Panna Maria a bylo po svatbě.

 

 

„Budu se tu modlit do konce života i za tebe, lásko, aby tvá duše došla spasení v království nebeském…“

 

Čekal, co řekne.

 

Neříkala nic, jen brečela.

 

A tak se modlil: „Zdrávas Mária, milosti plná, požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný jest plod života tvého…“

 

Zavěsila uprostřed modlitby. Při zmínce o těhotenství ji ta muka nadobro složila. Celé týdny jen brečela a jedla. Nakonec si řekla, že to takhle dál nejde. Dala výpověď z bytu i v práci a odletěla do Thajska.

 

V naději, že tu najde mýtickou pláž vracející život ztroskotancům normálního života, tak jak to viděla ve filmu s Leonardem DiCapriem.

 

Krásné pláže jižního Thajska našla, ale proud slz řinoucí se z jejího srdce nezastavil ani klid měsíční pláže… a tak se sbalila a odjela sem, na sever.

 

Prohlížím si její smutně skloněnou hlavu. Má totiž sedmý dům vztahů ve znamení Berana, takže astromódní „ošetření“ hlavy se jeví jako vhodný první krok.

 

„Vstoupila jsem totiž do kláštera, abych našla klid,“ povídá mi, že jí to poradila nějaká trsající hipiie na plážové párty za úplňkové noci.

 

Jak tak perfektní kotouč měsíce svítil na klidnou hladinu moře a osvěcoval snad tisíce tančících těl, uslyšela: „Naučí tě tam relaxovat mysl. Žádné výmluvy, že to nejde kvůli starostem, bolesti, ospalosti nebo únavě, jako to děláme v civilu. V klášteře ti řeknou, že to všechno všechno je samsára, iluze, přelud, který jenom brání mysli ve svobodné meditaci.“

 

Hippie se odmlčela, zvedla hlavu, zavřela oči a nadechla se zhluboka, jakoby nasávala měsíční třpyt.

 

„Víš, Megan, když zastavíš své myšlení a prožívání emocí byť na jedinou minutu, tvá mysl opustí bolest, starosti, smutek navždy a povznese se z pekla směrem k nirváně…“

 

„Z pekla?“

 

„Tento svět se promění v peklo, kdykoliv si jím necháme zotročit naši mysl, “vysvětlila ta trsající hippie Megan, jak se má v jednom kuse bulící klientka jmenuje. A tak ráno naskočila na autobus do Chiang Mai, aby vstoupila do kláštera.

 

„Režim kláštera je nastavený tak, aby člověk jako největší zábavu vnímal meditaci, “vyprávěla Megan.

 

„Abych přestala myslet na zrušenou svatbu, požádala jsem alespoň o nějakou buddhistickou knihu. Řekli mi, že čtení, psaní, televize, telefony, poslouchání hudby, rozhovory i vlastnění čehokoliv je tu zakázáno. Ani jídlo tě nezabaví, protože to je první týden nejedlé, druhý týden nechutné a třetí přímo hnusné…

 

Chtěla jsem ujet. Klášter je místo hrůzy. Nemáš v něm nic, co by normální člověk nazval příjemným a neunikneš ani ve snu. Za chvíli cvokatíš i z nedostatku spánku, takže přes den nevíš, jestli vítr v uších, zvonění zvonků či mantra Óm jsou skutečné nebo je to halucinace.

 

Jak říkám, hned bych z kláštera utekla, ale neměla jsem kam.

 

Uvědomovala jsem si, že klášter je možná moje jediná šance, jak se vyléčit z bolestného žalu jinak než sebevraždou.

 

Tak jsem zůstala a snažila se nasávat klid mnichů a taky objevit nějakou moudrost, která by mi pomohla. Jednou denně jsem měla konzultaci s klášterním meditačním mistrem.

 

„Základ Vapassana meditace je v uvědomování si těla, myšlenek, dechu, bolesti, tlaků, uvolnění a všech dalších pocitů, které v těle aktuálně probíhají.

 

Sleduješ je, uvědomuješ si je, ale nehodnotíš, nereaguješ, neposuzuješ. Nezaujatě pozoruješ myšlenku nebo pocit ve svém těle a tento pocit nebo myšlenka tímto nezaujatým uvědoměním zmizí. Protože cokoliv ve svém těle skrze Vipassana meditaci uvědoměle nalezneš, tímto polapením zmizí, “učil mě mistr, když jsem si zrovna nestěžovala.

 

Když jsem si na cokoliv stěžovala – na komáry, že nemůžu spát, na společné koupelny, hnusné jídlo, horko, bolesti hlavy a celého těla – on vždycky odpověděl stejně: „Jen si to uvědom.“

 

A tak jsem další den začala nanovo klášterní stereotyp, který se neustále zpřísňoval.

 

První den jsme meditovali šest hodin v rytmu 15 minut meditace v sedě – 15 minut meditace v chůzi – 15 minut meditace v sedě a tak pořád dokola. Druhý den…“

 

„Meditace v chůzi?“ přerušila jsem Megan.

 

„Jo jo, v chůzi, většinou se chodí na nějakém malém plácku, tam a zpět. Kroky jsou strašně pomalé a než v koleně pokrčená zvednutá noha dosedne na zem, chvíli to trvá – to aby byl čas sledovat a uvědomovat si pohyb i konec pohybu, který v okamžiku dokročení kroku zmizí – tak jako v meditaci mizí myšlenka či emoce, kterou si uvědomíme.“

 

„Tak, jak k sobě nepřipoutáte dokončený krok, nepřipoutávejte k sobě ani přicházející a odcházející pocity či myšlenky,“ vysvětlil nám klášterní mistr.

 

První týden nám každý den přidávali hodinu meditace navíc, abychom si zvykli, a osmý den už se jelo v rytmu hodina meditace v sedě, hodina meditace v chůzi celých 12 hodin a třetí týden to natáhli na 14 hodin, ale to už je mučírna, která začíná ve 4 hodiny ráno budíčkem, na chvíli zpomalí v šest a v jedenáct, kdy jsou snídaně a oběd, po dvanácté se už jíst nesmí. Na spánek všehovšudy zbydou 4 hodiny. Prostě nezvladatelné, ale mě to vyhovovalo. Jaksi jsem ztratila sílu na trápení.

 

Čím déle jsem v klášteře byla, tím více mi vadili nováčci. Připadali mi jako povrchní blbci, kteří svým chováním slona v porcelánu rušili náš křehký stereotyp.

 

„To je znamení tvého pokroku, ještě před pár týdny jsi byla jako oni,“ řekl mi klášterní mistr během naší poslední konzultace.

 

Můj šestadvacetidenní očistný pobyt v nekompromisním klášteře skončil a já z brány „mučírny“ vyšla silná, vyrovnaná, spokojená, tak trochu jak znovuzrozená.

 

Otázkou však je, zda se to, co jsem dělala za zdmi kláštera, dá plně praktikovat v normálním životě?

 

 

Ukázka je z famózní knihy Original Astromóda, kapitola Síla theravádového roucha, strana 93.