VÁZA POZNÁNÍ

STŘÍPKY O NEZMĚŘITELNÉM

Celý život hledám střípky o nezměřitelném, které zde zanechali dávní předci. Ať už to byla dokonalejší člověčina Adama s Evou a jejich potomky žijícími jako Metuzalém přes devět set let, Ráma a Titáni Zlatého věku, Atlantida, Lemurie, a nebo to byla duchovní nadpřirozená entita „andělů“, případně návštěvníci z kosmu, je jisté, že jejich nauka o pravé podstatě existence lidstva, vesmíru a smyslu života zůstala s námi jako váza rozbitá na mnoho střepů, jejichž podstata a původ jsou identické.

Tyto střepy byly rozesety po celé planetě. Každý region, každá kultura si střep Vázy zanesla svými návyky, tradicemi a životními preferencemi tak, jak poušť po staletích zanese pískem Sfingu, celá města a pyramidy. Na druhou stranu každá kultura ve svém regionu pečlivě opracovává tu část střepu Vázy, která vyhovuje její mentalitě.

Touží-li poutník odkrýt střepy Vázy pravdy o lidstvu a životě, musí putovat a v každé kultuře archeologicky vykopat to, co daný region z Nejvyšší nauky opečovával nejvíce. Při tomto poslání jsem nalezl opuštěnou Sikkim, v níž hledám původní podstatu Tibetské knihy mrtvých, tedy praktické fungování doprovázení „duše“ umírajícího a právě zemřelého, doprovázené čtením lámů z tohoto “průvodce pro právě zesnulé“, do co nejlepšího příštího vtělení nebo do jiné formy života po životě.

V čem se Tibetská kniha mrtvých liší od žalmů a funerálních ceremonií jiných náboženství? Je skutečně průvodcem ději, jenž pro „duši“ vyvstanou po smrti těla, a nebo jen poslední útěchou umírajícího a pozůstalých?

Sikkim nevolím náhodou, právě zde na počátku 20. století byla poprvé přeložena pro duchovní hledače z celého světa. Překlad za podpory sikkimského krále vytvořila dvojice Walter Evans-Wentz a láma Kazi Dawa Samdup. Byl to boj, protože první neuměl moc tibetsky a druhý zase anglicky, ale povedlo se. Sikkim, to jsou hory. Vždyť na hranicích s Nepálem se tyčí třetí nejvyšší hora světa Kančendženga, o jejíž zdolání se v roce 1905 pokusila expedice mága Aleistera Crowleye.

Hory miluji, ale tentokrát jimi procházím s vědomím, že mými vrcholy jsou tibetské kláštery, poustevny a zapadlé horské osady, v nichž právě probíhá čtení Tibetské knihy v akci, kdy kolem těla zesnulého po několik dní až týdnů skupina lámů nepřetržitě předčítá rady zesnulému, čeho se nebát, k čemu se upínat, aby přechod mezi dvěma těly proběhl co nejhladčeji.

Kdo by se chtěl narodit jako žížala, že ano?

Ale kdo ví, čeho se má jeho „vědomí“ vyvarovat, aby si do těla žížaly dobrovolně nenalítl?

Úryvek je z knihy TALENT SRDCE, str. 101, kapitola Opuštěná Sikkim I