VÁNOČNÍ SPECIÁL I.

MALOMOCNÝ UČITEL

Hrdina se ze mě vytrácí, jak se ke mně blíží připlouvající tělo. Pochybnost se přeměňuje v jistotu. Uprostřed Gangy plave mrtvola. A jaká!

Obrovské jizvy nad zavřenými rty. Panebože, malomocný!  Mráz v zádech. A já se chtěl v této Indy uctívané řece koupat. Rád bych potkal ty zázračně uzdravené. Doma jsem při léčení už viděl kdejakou chorobu, ale toto?

 

„Good mening, anglé“, ozvalo se z vody. Krve by se ve mně nedořezal. Mrtvý muž s leprou nebyl zas tak mrtvý. Teď stojí pár metrů přede mnou a culí se na mne svými černými  zuby. „Neměl bys peníz pro chudého nemocného poutníka, Angličane?“

 

Poslouchám jeho smutný příběh. Příběh, který vnímám lítostivě já, nikoliv jeho hlavní hrdina – vesnický učitel, který trpí na konci dvacátého století drastickou nemocí, kterou my známe snad jen z filmů o Ježíši Kristovi. A přitom rozpráví o životě rozradostněně, jako malé dítě.

 

„Anglé (pozůstatek z dob kolonií), půjdu.“

 

„Pamatuj  –  vy hledáte štěstí v naplněných přáních.

 

Proč nejsi chytrej jako Gándhí?

 

Přej si to, co právě máš!“

 

***

 

O NÁS EVROPANECH

Cestoval jsem s lidmi různých národností. Po dlouhé době jsem se dal do kupy s Němcem. Jeli jsme spolu druhý den.  Na jednom hraničním přechodu jsme na slunci museli čekat několik hodin, až celníci odbaví domorodé šmelináře z našeho autobusu. Krátil jsem si čas pozorováním všeho: mravenců, mraků a nemohl jsem si nevšimnout muslima, který si kousek ode mne rozložil koberec a začal se modlit k Alláhovi.

 

Věděl jsem, že mají povinnost se modlit směrem ke svatému městu Mekce. Věděl jsem taky, že požadovaný jižní směr vesničan nesplňuje. Zmínil jsem se svému parťákovi, že chudák se modlí špatným směrem. Ten zavětřil a svým inženýrským zrakem zkontroloval údaje v mé mapě, polední slunce a modlícího se muže. „Máš recht“, poplácal mě uznale. Pak důležitě vstal a vykročil k němu.

 

Popadl mě děs. Zvědavost vidět, kam až dokáže zajít evropský pragmatismus, zvítězila a já jen dál sledoval to zoufale tragické drama. Mezi obyčejným vesničanem, modlícím se léta v dobré víře ke svému bohu a moderním vzdělaným Evropanem, který mu uprostřed modlitby citlivým poklepáním na rameno sdělí tu děsnou novinu. „Pane, ale Mekka je támhle.“

 

Nebožák stará – mít pistol, tak se asi picnul. Z tváře mu čišelo zoufalství. Chytal se mých soucitných pohledů jako stébla trávy. Marně – musel jsem kývnout, že je to tak. Nabídnul jsem mu sušenku. Odmítl a odešel ke svým. Přemýšlel jsem nad zjištěním a poznáním, že evropský pragmatismus dokáže zajít jakkoli daleko.

 

Autobus se po hodinách čekání opět rozjel, brzy jsme uviděli jednu moc známou horu. Dosadil jsem si ji do mapy a poznal svůj omyl!

 

 Muslim se modlil správně. Snad na nás nedá…

 

***

 

„Chcete-li být slavní, bohatí, třeba králové, vaše přání může se stát pravdou. Ale chcete-li být víc než králi, protože i ti jsou smrtelní, musíte si proklestit každou píď na pouti neprůchodnými křovinami svého JÁ až k modravě zářivému prameni živé vody.“

                                                                                                                                                                                                                 Guru Jára

 

***