TICHO A KLID

OCHRÁNCI MEZI NEBEM A ZEMÍ

U afrických kmenů vládla víra v předky, podobně jako v mnoha dalších kulturách na všech kontinentech. Čím více měl člověk potomků, tím silněji byl po smrti uctíván, ať už skrze sošku, pomník, hrob nebo rituál. V těchto kulturách pak zemřelí prarodiče, rodiče, praprarodiče zůstávali i po smrti členy rodiny, jakoby neskonali. Vysvětlení znělo:

„Mrtví předci nejsou pod zemí, v nebi, v časové minulosti, ale jsou zde pořád s námi, ovlivňují zdraví, prosperitu a štěstí svých potomků.“

Tato víra jde v praxi tak daleko, že když se něco v rodině nedaří, pečuje se o zesnulé a jejich ostatky. Mrtvý předek má mnohem větší sílu a vliv na blaho rodiny, než když byl živ jako stárnoucí “důchodce“, protože nyní, po smrti těla, má spoustu  znalostí, pro živé skrytých, a rovněž přímé spojení s nadpřirozenými bytostmi a neviditelnými „energiemi a silami“ ovládajícími v „pozadí“ běh hmotného světa. Moderně vzdělaný člověk, přihlížející rituálu vykopání ostatků zesnulých předků, jejich následné očistě a ceremonii, v naději, že to vše pomůže uzdravit dlouhodobě vážně nemocnou dceru, které moderní medicína nepomohla /pozn: Dcera se po ceremonii zázračně uzdravila./, se všetečně zeptá: „A kde jsou tedy vaši zesnulí předci?“.

Odpověď: „Naši mrtví jsou zde v lesích, ve vodách, v našich domech a kdekoliv se my, jejich potomci, pohybujeme“, mohla moderního člověka uspokojit v letech 1848 až 1930, kdy světem letěla obrovská „módní vlna“ spiritismu, okultismu, vyvolávání duchů, po níž nám dodnes zbyla stolní hra Quija. Ale dnes?

Proto se podělím o příběh mé dlouholeté studentky, novinářky Dáši Světlovské-DaoRe.

Jeden můj kolega fotoreportér během focení k reportáži o zvířecím útulku byl nevysvětlitelnou silou přitahován k jednomu ze psů tak osudově, že si pudlíka osvojil a dal mu jméno Pontius.

Ti dva se stali nerozlučnou dvojkou, chodili spolu všude.

Jednou, když fotoreportér se svou přítelkyní vyrazil přes přechod pro chodce na nástupní můstek, aby zde počkal na příjezd tramvaje, pudlík Pontius se zbláznil a na vodítku se zmítal opačným směrem jak smyslů zbavený. Když se pudlíkovi nepovedlo odtáhnout fotoreportéra na opačnou stranu, vytrhl mu vodítko z ruky a pelášil pryč do jedné z bočních ulic.

„Ten pes se zbláznil, to mi ještě neudělal,“ omlouval se fotoreportér své přítelkyni, když spolu opouštěli zastávku tramvaje a šli zaběhnutého pudlíka Pontiho hledat.

Po několika minutách ho našli vystrašeného v úkrytu pod zaparkovaným autem, a když se vraceli zpět k zastávce tramvají, odehrála se před jejich očima hrozná scéna. Nákladní automobil, jedoucí vysokou rychlostí, náhle bez zjevného důvodu vybočil ze silnice a vletěl do lidí, čekajících na tramvaj. Následky byly strašlivé, nástupní ostrůvek zalila krev a pohltila smrt.

„Podívej na to, kdyby ten tvůj pudlík neutekl, tak jsme oba mrtví,“ řekla dívka roztřeseným hlasem.

Podruhé zachránil Pontius život fotoreportérovi krátce poté, co oslavil narozeniny. Ve vteřině, která se později jeho páníčkovi zdála dlouhá jako věčnost, zničehonic mocným škubnutím vodítka, jehož docílil obrovským skokem, pudlík strhl fotoreportéra z chodníku. O setinu vteřiny později na místo, kde kde jeho pán před škubnutím vodítka stál, dopadla obrovská těžká větev, zřejmě zlomená během nedávné vichřice…

 Celý příběh se dočtete v knize Astrální Arkána na straně 301.