STŘÍPKY PRALESNÍ

ZÁZRAKY SE DĚJÍ

Prales je krásně dobrodružný jen do chvíle, než se snesou moskyti nebo déšť. V dětství jsem viděl film podle skutečné události, ve kterém žena, co přežila katastrofu letadla, zraněná, v šoku, nepřipravená, týdny putovala amazonským pralesem, až jí nakonec toto trmácení zachránilo život.

Ne nadarmo se film jmenoval Zázraky se dějí. Otázkou je, zda větší zázrak bylo přežití pádu letadla nebo divoké džungle.

V pralese každý déšť působí jako apokalyptická potopa světa. Nálada po ztracení správné cesty a blížící se soumrak byla jak všudypřítomné pijavice.

Napětí stoupalo, když se spustil liják, bahno všude a on v něm začal tančit, zpívat a smát se.

Po chvíli strávené tancem v nejhlubším bahně vypadal jak první člověk poté, co ho z hlíny vytvořil Bůh.

Asi zešílel, mysleli jsme si.

Brzy přišlo pochopení, že v jeho tanci a zpěvu je nakažlivá Mantra Myšlenek, jeden po druhém jsme se přidávali a tančili jak bahenní lidé, jenom dva zůstali proti tanečnímu viru imunní a smáli se a smáli a veselí bylo fenoménem, který na odporné stezce pralesem ještě nezazněl.

Nepovedlo se nám v mapách zaznamenat, nalézt, změřit správnou cestu, ale poté, co z nás spadla umíněná upjatost civilizace, bylo úplně jedno, že s nocí na krku vězíme ztraceni v nekonečném pralese.

Když se to tak vezme, tak ztraceni jsme i doma, jen si to neuvědomujeme, že vůbec netušíme, kam nás cesta života v nezměřitelném časoprostoru vede.

Ztracen v pralese, nebo ztracen v časoprostoru?

Vždyť je to jedno. Šílený tanec v hlubokém blátě.

Zařval. Muž obalený blátem zmizel jak v dětské hře štronzo. Za chvíli jsme jako sochy stáli všichni, jen Gill tančil v blátě, které mu nateklo do očí i uší a nic netušíc skotačil dál.

Had. Veliký had. Muž, který tanec v blátě započal, sledoval každičký jeho pohyb a pak ukázal doleva a začal prosekávat cestu vpřed.

Duch pralesa, poté co jsme v rituálu bahna ze sebe shodili logické myšlení – starosti, se zjevil v těle hada a ukázal nám cestu.

Tak mi to vysvětlil, a skutečně, zbytek těžké pouti už proběhl lehce.

Úryvek je z knihy TALENT SRDCE, kapitola 34 Střípky o nezměřitelném.