SPRÁVNÝ MOMENT

OPUŠTĚNÁ SIKKIM

Hádám se, smlouvám, přemlouvám a pak zase dělám, že nemám zájem.  Kdo byl v Asii na trhu, tak ví, kdo nebyl, pak vysvětlím, že nejde jen o smlouvání a hádání, ale i o hraní si, které pevné ceny neumožňují, o hraní si mezi dvěma vesmíry s energií.

 

Tentokrát hledím, poslední džíp jedoucí dnes nahoru do hor odjíždí beze mě. Přeplněný nahoře i vevnitř, kde se mačká deset až dvacet lidí, jede pomalu, tak ho dobíhám a tlačím horlivě na řidiče. Vždyť už jsem přemluvil všechny cestující, zbývá jen on.

 

Zdá se mi divné, že jde proti místní logice a nechce si přivydělat stovku navíc. Nakonec kápne božskou, „nemám rád cizince“ a šlápne na plyn. Je poledne, ale dnes už nic nejede. Zvažuji, zda jít pěšky nebo strávit další noc v údolí. Chci zpět do přírody, klášterů a hor. Dolehla na mě únava z náročné pouti a tak si dávám čaj s místními a na ulici hrajeme šachy.

 

„Pojď, pojď, jede ti auto“, přiběhne pro mě synek jednoho ze šachistů. „Sklapni blázne, až zítra pojede auto“, okřikne ho taťka a dá mi garde. Otrhaný kluk, na první pohled Forrest Gump či hůř, se nedá odbýt. Žádné auto však daleko široko nevidím, tak hraji dál.

 

„Tak kde jste? Ten tvůj blboun ti to nevyřídil? A kluk dostal lepanec od nově příchozího chlápka. „Vypravuji auto do hor, tak toho tvého šachistu vezmu s sebou.“

 

Za chvíli již stoupáme po úzké horské stezce do extrémně strmého svahu nad závratně exponovanou propastí. Náhle prudce zastavíme, dole ve strži leží džíp, do kterého jsem se před půlhodinou – hodinou tak vehementně cpal.

 

„Všichni jsou mrtví, to je jasné, tyto nehody dobře znám,“ hlásí mi šachistův kámoš a já přemýšlím, jestli jsem já byl tak blízko smrti a nebo oni byli tak blízko záchraně.

 

Propast v našem šoku vypadá tragicky mrtvá, ale z energie se mi zdá, že úplně mrtvá není. Šplhám dolů, abych pomohl. Svatebčané z našeho auta na mě řvou, že to nemá smysl a že chtějí jet dál.

 

„Však jeďte, nechejte mi batoh na cestě“, zavolám na ně a pokračuji v sestupu. Džíp je rozmačkaný a těla taky, ale živá. První uvolňuji dítě v bezvědomí… policajti nahoře posílají pryč můj džíp a sestupují za mnou. Přebírají záchranářské práce a mě posílají pryč. Stojím opodál a opakuji mantru…

 

(Jakou mantru hlavní hrdina této knihy předříkával, se dozvíte v knize Talent srdce na straně 128.)

 

„Všichni přežijí, jen řidič je mrtev!“ ozve se shůry. Asi mám jasnoslyšení nebo halucinace, napadá mě, když se rozhlížím kolem a nikoho nevidím. Pak si všimnu ošlapané skály, tak slezu lehčí boulder, tak 7A 6B a jsem u nohou lámy v kdysi purpurovém, nyní v bezbarvě narudlém, roztrhaném rouchu.

 

„Na poustevně jsem tři roky a tři dny, zbývají tři poslední měsíce“, říká mi poustevník. Pak sledujeme bolestnou scénu kolem džípu, do něhož mě nenechal nastoupit řidič se zdůvodněním: “nemám rád cizince.“

 

Poustevník měl pravdu, řidič je jediný, kdo ihned skončil v černém plastikovém pytli, ale ani s ostatními to nevypadá dobře. Nad tragickou nehodou mi láma poustevník vypráví, čím začíná každou svou meditaci… (Naleznete v knize Talent srdce straně 129.)

 

 

Ráno pokračuji v cestě do hor. Přemýšlím nad astrologií, o jejím hledání správného momentu. Kdybych řidiče „nemám rád cizince“ přesvědčil, zřejmě bych byl mrtvý, nebo bych teď v nemocnici zápasil o život. Kdybych si se šachistou v prašném městečku dal další šachové partie, vůbec nic bych o nehodě netušil a po celý den bych pociťoval lítost, že jsem řidiče nedokázal přesvědčit a přišel tak o jeden den v horách.

 

 

Ne že bych nějak spěchal, ale jakmile opustím exkrálovství Sikkim, spěchám na Durga púdžu v západním Bengálsku, kde jsou oslavy bohyně největší z celé Indie…

 

***

 

Pokračování příběhu se dočtete v knize Talent srdce.