SEX, PUBERTA A RODINNÁ KARMA

PUBERTA A DUCHOVNÍ REVOLUCE?

 

 

Zatímco v břiše matky si dle starých nauk pamatujeme svůj minulý život a snad i tušíme smysl života nastávajícího, po zrození vše zapomeneme a nic nevíme. I když se říká, že dítě ještě mnoho měsíců vnímá vnější svět jako součást sebe sama, jako by svět byl jeho vnitřním světem.

 

 

Děti, které raným dětstvím projdou bez psychické újmy, si tuto vizi přenáší životem dál a logicky bývají šťastní a úspěšní. Proč? Protože svět je pro ně bezpečné místo, umožňujícím jim pěkně žít. Alespoň do doby, než se jejich karma zeptá… Tito lidé jsou vlastně odkojenými nedualisty. Ta druhá část dětí, v jejichž vnitřním světě se odněkud objeví zlo (řvoucí otec, pohlavkující matka, hlad, nejistota… atd.) začne dělit svět na dobro a zlo a stanou se duchovními dualisty.

 

 

Obě skupiny dětí po jistou dobu naslouchají „božímu“ vedení lidí, kteří je obklopují. Ze začátku snad ani netuší, že to jsou jiné bytosti, snad je pokládají za součást sebe sama. Z mých studií rodinné karmy usuzuji, že je jedno, kdo o dítě pečuje, zda rodič, adoptivní rodiče, sourozenci nebo Mauglího zvířata. Zatímco geneticky jsou předci důležití pro tělo – to dle karmických teorií jsme už předem vyfasovali na základě našeho karmického účtu s přihlédnutím k možnosti získat tělo podobné těm, na které jsme byli uvyklí – pro vše ostatní je důležitost genetických předků minimální, proto někdy nahrazuji pojem rodinné karmy karmou rodovou a domnívám se, že na pojem rodinná či mateřská karma má nárok jen matka.

 

 

A to nikoliv z genetických důvodů, ale protože dítě nosila, živila jej v době, kdy si ještě upamatovávalo na minulý život a na smysl života přicházejícího. Ze stejného důvodu, že rodina (ať jí je kdokoliv) donosila dítě do puberty, mají její členové nárok na provázání pojmem rodová karma (její jen to, co se stalo během dětství, a to i když je spolu tatáž rodina opakovaně více životů).

 

 

Slovo puberta považuji za označení letu k smyslu svého života. Dříve či později dítě přestane vnímat členy své rodové karmy za neomylné bohy a začne jejich vliv na svůj život dělit. Zpočátku na zástupce přicházející kastovní karmy (idoly, kamarádi, učitelé…) a v momentě, kdy „něco“ začne do těla vstřikovat hormony, se podle dávky těchto hormonů „dítě“ rozhodne vzít svůj osud, názory, styl zpět do svých rukou. Klidně to může přijít v devíti letech, ale také až v šestnácti či později.

 

 

A to se nelíbí majitelům jeho životních akcií, tedy členům jeho rodové a kastovní karmy. Naštěstí pubertální palivo je velmi silné a většinou si s odporem ostatních poradí. A když ne, zrodí se vize „tantrického božstva“ – v první lásce, v prvním milování. A toto „spojení“ by mělo vysvobodit „dítě“ do vlastního osudu.

 

 

„Nemysli pořád na sex“, říká mladíkovi Brienovi matka. Ať udělá cokoliv, ona si myslí, že to dělá kvůli sexuálnímu pábení (film Život Briana). Všichni si zkrátka spojujeme pubertu a veškeré chování mladých se sexualitou. V duchovnu si zase všichni sexuální sílu spojujeme s hadem kundalini, stočeném do spirály v první čakře u našich genitálií. Většina duchovních nauk se snaží tohoto hada vzbudit a jeho energii zvednout až do hlavy.

 

 

Věda mimo jiné přisuzuje sexuální libido hormonům. „Jsme tedy hormonální štvanci?“ V duchovnu se u žláz vytvářejících hlavní lidské hormony nalézá dalších šest hlavních čaker – křižovatek energie zodpovídajících za život. Dalo by se tedy říci, že pubertu, která je pro dítě osvobozovacím letem ke smyslu života a pro rodiče děs, kdy je lepší dítě zapomenout na návštěvě a vrátit se pro něj, až mu bude třicet, tak že tuto pubertu spouští ta nejduchovnější centra a pojmy, se kterými se v esoterické práci s fyzickým tělem můžeme setkat?

 

 

Řekněme, že od čtrnácti do dvaceti čtyř jsou dávky pubertální látky největší. Člověk je nejdivočejší, nejšťastnější i nejnešťastnější. Duchovní a sexuální energie mají také společné to, že jsou upřímné, spontánní, nepraktické a nerozumné. Je-li tedy puberta odpalovací rampou k naplnění svého života, k osvobození se od cizích vlivů, je také duchovní revolucí?

 

 

Všichni víme, že mezi pětadvaceti a třiceti roky přísun pubertálního paliva mizí a my poprvé zažíváme příznaky stáří. Třicátník je pro šestnáctiletého „obživlá mrtvola“ a pětadvacátník si ještě pamatuje, jak uvažoval v šestnácti. A tak může mít ze stáří větší depku, než spokojený čtyřicátník, který si ze svého mládí pamatuje akorát první motorku a maturitu. Had sexuality a čakry ovlivňující hormony vystřelí dítě z rodové a karmické karmy za její gravitační pole.

 

 

Puberťák se ocitá ve vesmírném stavu beztíže, aby po několika letech, nejpozději kolem osmadvacítky, spadl zpět na zem. Doba návratu se liší podle toho, kdy člověk zapadne do pravidelné rutiny vlastní rodiny či ve starším pracovním kolektivu. Při prvních kosmických letech soutěžili Sověti s Američany. Ti byli poprvé mimo zemskou gravitaci, ti zase na Měsíci. Rozdíl byl v tom, že zatímco Američani měli k takovým cestám raketoplán, který byl po návratu brzy schopen dalšího letu, Sověti používali rakety, z nichž se vrátil jeden řidič v jakési krabici a k dalšímu letu ze zemské gravitace se musela postavit raketa nová.

 

 

Podobně to bude s lidmi. Pokud se někdo vrátí z pubertálního osvobozovacího letu v raketoplánu, může vyrazit k dalším letům ještě v tomto těle. Kdo přistane v tom, co zbylo z rakety, bude muset počkat až dožije, projde třemi posmrtnými Bardy, aby se pak skrz další dětství dostal k další hormonální injekci puberty, vstříklé pravděpodobně kundalini energií.

 

 

Puberta, doba neřízeného duchovního letu! Lze později v životě zažít něco silnějšího a opravdovějšího?

 

 

Více o tématu puberty, snech, saligramech a bardech najdete v Poetrii Osvobození duše,

v kapitolách s názvem Vycházky duše z těla.