PUTOVÁNÍ S MISTREM FENG SHUI

SMYSL ŽIVOTA

(dle japonské legendy o putování Mistra Feng Shuej)

 

Mistr Feng Shuej už byl velmi starý, a tak přenechal své poslání sloužit lidem svým žákům. Měl teď hodně času a hodně moudrosti. Moudrost od svých rodičů. Moudrost od svého mistra Feng Shuej. Moudrost každého z těch mnoha prožitých roků práce a studia.

 

 

Cítil, že to ještě není ono. A tak procházel na dlouhých výletech neznámé a zajímavé kouty, ulice, nábřeží a pozoroval to, v čem se vyznal. Domy a krajinu.

 

 

Pradávné učení Feng Shuej je právě o tom vyznat se ve tvarech, barvách, nasměrování cest a vchodů a mnoha dalších maličkostech týkajících se našich domovů a zahrad. Proč? No, abychom z daného místa získali co největší působení dobrých sil na naše životní štěstí a zároveň i naopak, abychom umlčeli, odstěhovali nebo alespoň zmírnili škodlivé tvary, pozice, zóny pro náš osud a zdraví.

 

 

Starý mistr i dnes šel a kochal se, uviděl-li krásný dům postavený podle zákonů štěstí. Kochal se i skálou s borovicí jako bonsaj. Divil se klikaticím tvarů záhybu řeky, až uplynulo mnoho let kochání. Stále nenalezl to, co hledal. Sám nevěděl co. A i kdyby věděl, nikdo by to nedokázal vyslovit. Ani on, starý mistr dávné nauky.

 

 

 

Najednou to uviděl. Šel ještě blíž. Ta nádhera. Zazvonil na zvon obrovské vily. „Pane, hledá vás starý mistr Feng Shuej,“ hlásil sluha. Boháč nebyl dvakrát nadšen, že musí opustit nahou ženu a džbánek vína, ale nikdy si nenechal ujít příležitost vysmát se těmto kvasimistrům těchto blbostí.

 

 

„Ano, mistře?“

 

 

„Našel jsem své celoživotní dílo. Našel jsem svůj smysl života. Mám zlato, které jsem koupil za svůj celoživotní výdělek. Všechno zlato vám nabízím, prodejte mi HO.“

 

 

„Promiňte Mistře, o zlatu rád slyším, ale dům není na prodej. Chci zde vychovat své děti.“

 

 

Právě na jednom nahoře pracuji, pomyslel si boháč.

 

 

„Ale já nechci koupit váš dům, já chci jen tento váš kamennej práh!“ Boháč se rozchechtal. Už nelitoval, že přerušil zábavu. Náramně se bavil.

 

„Vy cvoku, na co vám bude kus šutru?“

 

 

„Ale pane, ten práh je nejcennější věc v celém vašem domě. 83 let ho hledám.“

 

 

Boháč se urazil, protože dědek urazil jeho smysl života, jeho obrovskou vilu. Nechal si přinést kladivo a mlátil jím do prahu.

 

 

„Ne, zadrž,“ zoufale se snažil stařec uchránit svůj smysl života. Byl slabší, ale přesto dokázal boháče s kladivem odstrčit.

 

 

„Proč bych měl přestat, je to můj majetek, obyčejný kamenný práh, jakých mohu mít tisíce.“

 

 

„Prosím, nechte si svůj práh, ale nerozbíjejte ho. Žijí v něm malé ryby. Ve vodě, která do prahu prosákne, když na něj stoupne bosá vlhká noha.“

 

 

Boháč začal bušit kladivem ještě usilovněji. Nejen, že si vybíjel vztek, ale těšil se, jak toho blázna poníží. Rozbije kámen a v něm, jak jinak, nebude nic zvláštního. A bylo. Tři rybky jako malíček miminka lapaly zoufale po vzduchu. Mrskaly se po schodech, až nadobro znehybněly. A starý mistr věděl, že to nebude dobré. Každý práh domu rozhoduje o štěstí či neštěstí svých obyvatel.

 

 

Do tohoto domu už nikdy nepřišlo žádné dítě. A boháč by se v další povídce musel nazývat chudák, ať už se jmenoval jakkoli…

 

 

A starý mistr? Ještě chvíli putoval a hledal, co ztratil, co dokázal pojmenovat a co mu pýcha druhých rozbila. Pak už přišel správný čas, lehl si pod opuštěnou jabloň a odešel do jiné pohádky…

 

 

 

 

 

Uvedený příběh a mnohé další inspirativní texty se dočtete v Poetrii IDEÁLNÍ POCIT.