PROČ TO DĚLÁŠ?

LEZENÍ JAKO HMOTNÁ PARALELA K DUCHOVNÍ CESTĚ

 

Chlad ještě více umocňuje bolest šlach, dehydratací popraskaných rtů a do krve odřených prstů, zkrátka mou totální vyčerpanost. „Dober, jdu!“ stihnu upozornit jističe na další svůj pád, po kterém se mé mladé svalnaté tělo proměňuje v pouhý „pytel“ zavěšený ve středu skalní stěny. Poté mi Agostino položil zásadní otázku. Otázku, kterou by si měl tu a tam položit každý, aby znovu přehodnotil, zda neplýtvá drahocenným časem života na něčem úplně nepodstatném.

 

 

„Proč to děláš? Proč se tu trápíš v 8a, když sis mohl vychutnat 7a, po kterém bychom už dávno byli na pláži?“

 

Neodpovím, takže se dočkám téhož dotazu, jen v urgentnější podobě.

 

„Allora perché? Co se tam tak trápíš?“

 

Pohlédnu směrem k patnáct kilometrů vzdálené pláži, abych přitom mlčky začal vyklepávat únavu usilovným třepáním předloktí a prstů.

 

Tiše přemýšlím nad odpovědí. Proč to vlastně dělám?

 

 

Neměl bych si namísto vysilování „do bezvědomí“, z ekonomicko-sociálního pohledu zcela zbytečnou činností, raději budovat život v nové zemi? Otec, kterému se v horách zabila kamarádka, což z něj udělalo nepřítele horolezectví, v hádkách, jimiž mě nutil s lezením přestat, tvrdil, že si tím jen něco dokazuji. Co, to mi neprozradil. Známý psycholog taky nechtěl, abych lezl. Na zkušenosti ve svém okolí založil hypotézu, že horolezecká komunita kazí člověka, a mou touhu po lezení vysvětloval Freudovskými komplexy. Během výstupů v Ádru, kde je celé město ztopořených pískovcových penisů, jsem mu mnohokrát dal zapravdu. A teď, díky Cagliostrovi s Agostinem vím proč.

 

 

 

Freudovo libido, které pohání vše, co člověk dělá, není nic jiného než dynamický pohyb bohyně Šakti, které se uvnitř těla říká kundalini. Mohl jsem Agostinovi tenkrát odpovědět, že lezení je mou duchovní cestou k Bohu a Nirváně, na níž po zvládnutí jednoho stupně, třeba 7a (nebo poutě ke svatyni v Jeruzalémě nebo čtyř hodin meditace každý den), následuje stupeň další, třeba 8a, který je Bohu a Nirváně blíž, než ten předchozí.

 

 

 

Lezení je hmotná paralela k duchovní cestě za zasvěcením, protože vyžaduje kombinaci stejných kvalit jako jsou ty, které si musí osvojit poutník putující vzhůru k zasvěcení… tedy dlouhodobý tréning, sběr speciálních znalostí a zkušeností, schopnost překonat sebe sama a navzdory strachu podat odvážný výkon.

 

 

 

Na tuto paralelu mezi lezením a duchovní cestou upozornil římský tantrik, filozof a horolezec Julius Evola. A už před ním theosof Fawcett, který v mládí pomáhal Blavatské s edicí Tajné doktríny a na žádost Olcotta přednášel v indickém Adyaru. Ve své knize „Dialogy z Matterhornu“ tento aktivní horolezec a bratr slavného „dobrodruha Amazonie“ propojil duchovní cestu s lezením. Znovu padám, ale myslím, že to mám.

 

 

 

„Supr, pusť mě na zem“, požádám Agostina nadšeně, protože vím, že poté, co jsem vymyslel správnou sekvenci pohybů k překonání problematické pasáže, cestu vylezu. Hlava se však vrací k otázce, proč to dělám. Mám to! Ano, lezení po skalách a horách tuto hlubinu duše nacházenou skrz hlubiny těla obohacuje svou fatálností! A tato fatálnost, která lezení proměňuje v životní aktivitu, která je serióznější než cokoliv z toho, co děláme během všedních dní, a která mě už stála několik kamarádů, by mi zřejmě u jiných sportů chyběla. I teď to budu muset risknout, protože sekvence pohybů, jimiž jsem vyřešil problém, počítá s tím, že vynechám dva tři jistící nýty.

 

 

 

    Ukázka textu je z knihy STIGMATA KARMY.