POSOUVÁNÍ LIMITŮ TĚLA A MYSLI

NUDA K OSVÍCENÍ

 

„Bude zazen“, Járova asistentka pološeptem obcházela všechny, co posedávali v podloubí a čekali na večerní program. Při letních akcích se v ašrámu vždy mluvilo tiše. Hlasitý hovor vířil energie, myšlenky, pocity. Smyslem – cílem ašrámu byla příležitost odpočinout si od ruchu okolního světa. Prožít větší klid a mír.

 

„Co to je zazen?“ Bára moji otázku odměnila pohledem plným překvapení.

 

„Uvidíš. Vezmi si karimatku a polštářek na sezení. Obleč si pohodlné kalhoty a teplé ponožky. Program bude v Egyptské.“

 

Egypt nebo Egyptská místnost se říkalo největšímu sálu v ašrámu. Sloup ve středu sálu zdobily egyptské symboly. Vzala jsem si věci, sandály odložila v předsíni a čekala ve frontě, až mi Guru Jára ukáže, kam si mám sednout. Rovnal nás do řad vedle sebe. Vždy dva a dva proti sobě. Mezi mnou a tím, kdo seděl v další řadě proti mně, plápolala na zemi svíčka.

 

 

„Zavěste pohled do prostoru před sebou a snažte se nemrkat“, byl jediný pokyn, který jsme dostali. Zkoušela jsem uvolnit oči a opřít pohled „do blba“, před sebe. Moc se mi to nedařilo. Kůže po celém těle začala lechtat, nohy brnět. Syndrom kočičího chlupu, napadlo mě. Jak se člověk chce zklidnit, hned ho začne všechno svědit, štípat, bolet. Bojovala jsem s palčivou potřebou podrbat se na rameni a pohnout nohama. Bože, jak to mám vydržet! Ostatní seděli bez hnutí a já si nedovolila vyrušit je svým vrtěním. Jak vydrží sedět bez hnutí? Copak je nic nelechtá, nebrní je nohy? Hrozně jsem se nudila. Nakonec i tyto pocity nudy někam odpluly a zůstal jen tichý klid a teplé vnitřní světlo.

 

 

Po půl hodině opět zaznělo klepnutí dvou dřev o sebe. Provázel ho pokyn, že můžeme vstát a protáhnout si nohy. Vestoje na místě. Za dvě až tři minuty jsem už zase slyšela „zaujměte pozice“ a další nekonečnou půlhodinu jsme jen seděli a koukali před sebe do blba. Po třetí půlhodině sezení následovalo větší protažení nohou a těla, chůzí. S rukama sepjatýma na prsou kvůli udržení vnitřního soustředění, jsme obřadně obcházeli dvůr a zahradu ašrámu. Potmě, husím pochodem. Viděla jsem jen záda člověka přede mnou, a snažila se nepřerazit se o kameny na cestě. Zahrada dýchala mnohem více zvláštními vůněmi než jindy. Bylo to krásné a zároveň tajemné. Už nikdy jsem potom jsem nevnímala zahradu a noční život ve větvích stromů, vysoké trávě, květinách, ve vzduchu tak intenzivně jako ten večer, kdy jsme praktikovali zazenovou meditaci.

 

 

Protažení rychlou chůzí trvalo asi deset minut. Úder dřevěných polínek oznámil konec série a já si oddechla, že to nudné cvičení je za námi. Vlna naděje, že začne další, méně nudný program, zalila moje pocity. Ta úleva, že už je konec. Juchůůůů. Pauza na odskočení si na WC a napití vody a pak z ničeho nic zaznělo opět: „Přátelé, začíná další série – zaujměte pozice.“

 

 

Další čtyři půlhodinovky vrcholové nudy v nepřirozeném sedu. Kolena, kotníky, kyčelní klouby a záda ječely jak pominuté, že na takovou pozici nejsou zvyklé. Bolest mi trhala tělo i hlavu na kusy. Viděla jsem ostatní, jak bez remcání sedí jako přibití a netroufala jsem si ani protestovat, ani se nespokojeně vrtět. Všechno ve mně chtělo utéct, všechno ve mně křičelo, že tohle fakt nechci a že to k ničemu není dobré, že si poškodím zdraví a hromadu dalších nesmyslů.

 

 

Když skončila druhá série zazenu, vítala jsem ukončení jako spásu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že na řadě je ještě třetí série. Chtělo se mi brečet. Slzy sebelítosti mi vletěly do očí. Tohle nezvládnu. To se nedá vydržet. Takové mučení a týrání, kvičelo moje ego. Na tvářích řady dalších lidí se nyní zrcadlily podobné pocity.

 

 

Přesto všichni znovu zasedli… a mě nezbylo nic jiného než udělat totéž. Když to vydrží ostatní, tak to musím zvládnout taky. Odevzdaně jsem zkřížila nohy, zavěsila pohled „do blba“ a ponořila se do sebe. Za chvíli zvuk polínek oznamoval první pauzu. Uvědomila jsem si překvapeně, že tělo se už neozvalo. Zbyl jen pocit, že půlhodina trvala jen 5 minut. Celá série tentokrát uběhla strašně rychle a bez jakékoli bolesti.

 

 

Něco se zlomilo v mojí mysli a překonalo dosavadní myšlenkový limit omezující tělo. Tělo se smířilo s novou situací a chovalo se, jako by se nic nedělo. Radost z toho poznání jako vlahý déšť smyla vzpomínky na prožitou bolest a nepohodlí. Tu noc jsem pochopila, k čemu jsou dobré meditace… Nejde jen o dosažení vnitřního klidu, ale také o posunutí limitů mysli a tím i limitů těla.

 

 

Tato ukázka pochází z knihy Guru Jára, Evangelium podle Daore. Celé znění textu i nádherné vyvrcholení příběhu

naleznete v kapitole Zazen na straně 65-71. Knihu objednávejte na našich stránkách: Evangelium podle Daore.