(Článek z časopisu POETRIE 405 Laskání hvězd)

Nejvěrnější je nejškaredší.

Ropucha se každý rok vrací do stejné tůně, aby právě tam dala život rodinné karmě. Ostatní žáby se často spokojí s jinou tůní, která je více po ruce, zato ropucha kráčí i deset kilometrů domů.

Proč?

Proč je tak snadné při problémech oslovit rodinu? Proč okradení turisti končí nejčastěji na konzulátech rodných zemí? Proč se vždy vracíme domů? Nejsou na světě hezčí místa k životu? A když je navštívíme, proč se jich zajíme a pak hledáme jiné, ale doma si je vedeme jako konečnou stanici pro návrat?

Nejsou na světě lepší lidé, než naše rodina (zajímavější, vzdělanější, laskavější)?

Francouzští vědci zakryli ropuchám rodnou tůňku fólií, aby nebyla cítit čichem a všichni ti migrující obojživelníci ji ignorovali a putovali podle čichu k jiné tůni poprvé za 10 let. Může se poutník poučit? Lze zakrýt Londýn, Boston, Tokio fólií a tím usnadnit poutníkům z těchto měst, aby si našli lepší místo k životu a hlavně aby tam ve štěstí vydrželi?

Říká se, že i lidská láska se odvíjí od čichání člověčiny.

Je-li tůňka lásky volná, může vaše tělesná vůně obsadit její zóny. Uděláte-li to dobře, máte na čtyři roky klid. Čtyři roky vymezila prý příroda lidské lásce, aby mláďata překonala nejkřehčí období. Pozor tedy na soky a sokyně v lásce používající stejný parfém jako vy. Jsou nejnebezpečnější, bez ohledu, o jaké trosky se jedná, a taky pozor na změnu značky parfému.

Při těch parfémech mě napadá udělat si rozbor nejsilnějších pachů domova a vzít si je s sebou na pouť. Knedlo, botku a slivovici. To by asi nešlo… Přesto se jedná o seriózní úvahu. Pro mnohé lidi je čas to, čeho mají nejméně. Některé víkendy a část dovolené. Jak zařídit, aby v takovém časovém limitu mohli zažít duchovní svobodu migrace?

Znám lidi, co jezdí každý rok na dva, tři měsíce (časový luxus) toulat se po Peru, Mongolsku, a přesto je po návratu jasné, že zažili další cestopisný dokument v trojrozměrném kině… A proč ne? Jeden postarší nádražák mi říká: „A proč tam pořád jezdíš? Divní lidé, horko, divné jídlo a ještě to stojí strašné peníze, Já si to pustím v televizi, pěkně s pivem v ruce a mám to i se super komentářem.“

„A co kdybys to pivo taky viděl jen v televizi? Bylo by to lepší?“

Putování (už vůbec nemá smysl mluvit o zájezdech s cestovkami – kdykoli se někdo během takového zájezdu přiblíží sobě, cestovní program a lidé kolem, účastníci zájezdu, se spolehlivě postarají, aby se to ztratilo), není o cestě. Putování není migrace.

Putování je meditace v pohybu.

Putování je meditace v pohybu, je modlitbou života po nebo při překonávání gravitace vazeb minulosti. Putování je přesun do přítomnosti tady a teď. Není to ještě let v duchovních výšinách, ale není to ani svázaný život na řetězech minulosti. Putování je radostnou levitací právě osvobozené, společenskou karmou ztýrané duše. Putování je dočasné – buď vás znovu návnadou chytí, anebo včas vyletíte výše.