OSVOBOĎ SE OD NÁNOSŮ VLIVŮ DRUHÝCH

STAVĚJ JEN NA TOM, CO JSI TY

 

„Poraď si sám. Řešení všech výzev a problémů života je ve tvé hlavě“, zopakuji nahlas sám pro sebe s Bůh skála mě zase doplní: „Stačí najít správnou frekvenci pohybů, kterými problém překonáme.“

 

 

Jo. To je ono. Drž se série pohybů, kterou sis před tím při nacvičování vymyslel. To, že to nejde, musí být únava nebo nedostatek koncentrace. Namotivovávám se k podobnému pohybu, který týden před tím, než jsme emigrovali, rozhodl o přelezení nádherné legendární Arnoldovy cesty „Direkte Superlative“, jíž jsem se na pískovcích v DDR loučil se Sovětským Sajuzem. Úplně na konci fenomenální stěny byl dlouhý nášah do dírky, který nešel udělat kontrolovaně a při kterém hrozil dlouhý pád. Několikrát jsme se pádem či ústupem v tomto zapeklitém místě se spolulezci vystřídali. Nešlo to. Už to vypadalo, že na Superlativu zavěsíme pytel. („Zavěšení pytle“ lze přirovnat frázím, v nichž na něco máme nebo nemáme koule s tím rozdílem, že horolezce o pytel s koulema připravil konkrétní výstup a on se do něj musí vrátit, aby své genitálie získal zpět.)

 

 

Něco mi ale říkalo, že když nevyjde Superlativ, pak nevyjde ani emigrace, a tak jsem do cesty ještě jednou nalezl, naslouchajíc přitom nepatrným záchvěvům oblohy, skály, nohou, rukou a hlavně mysli, protože když se chvěje skála, pak je to tím, že se třese vaše mysl. Teda s výjimkou zemětřesení.

 

 

A v momentu dlouhého kroku s dírkou jsem podvědomý, tělo svazující, strach proměnil v palivo ženoucí mě vzhůru tím, že jsem vyloučil jinou možnost návratu než dlouhý pád. Toto „spálení lodí“, toto „nadoraz“ šahání vzhůru jako na Superlativu, teď v Candalle přidalo těch několik málo cenťáčků dělících úspěšný život od neúspěšných, radost od smutku a já se prostředníčkem dotkl dírky středu všech letokruhů mého „náctiletého života“. A je vyhráno. Zahlásí maják dobré nálady v mé hlavě předčasně a nohy mi ustřelí ze stupů. Superlativ se leze po pískovci, a ten klouže daleko více než italský vápenec, do něhož Michelangelo vytesal svou pietu, což je typ soch, o který by se měli začít zajímat příbuzní mladého pitomce visícího za tři prsty pravačky a jeden prst levačky nad propastí tragického konce života jen proto, že ztratil plnou koncentraci na momentální pohyb. Maminko, už nejsem spiderman, už jsme moucha uvízlá v pavučinách stigmat pavouka své vlastní karmy.

 

 

„Tak už je to tady, co? Bude krev,“ vychutnává si mě slovy Gagina znovu objevivší se Bůh skála. Tehdy jsem ještě nevěděl, že Gagin je Gagin, jeden z nejsvéráznějších lidí, jaké jsem kdy potkal. Byl to jeden z opravdových horolezců, kteří lezli na skalách, které jsme my, čtrnáctiletí spolužáci ze školy, zdolávali na starých konopných lanech ze stavby, kde je zedníci používali k tahání kýblů s maltou do vyššího patra.

 

 

Dokud jsme nepadali, tak lano sloužilo dobře. Jenže povzbuzeni úspěšným dnem jsme se nasrali do pro nás těžké Severky VI+ a v ní jsem ke všemu ztratil směr, kudy se mělo lézt, a v okamžiku, kdy se má svévolná direttissima ukázala být slepou uličkou, vynoří se ze soutěsky hlava Gagina, která na volání horolezců „Hoď sebou, ať stihneme pivo!“ odpoví: „Počkejte, tady bude krev.“ Všichni jsme věděli, že stejně jako teď, pokud spadnu, poletím až na zem. Tehdy kvůli přetržení konopného lana a teď protože jsem v touze po přelezení 8a necvakal jištění.

 

 

„Jestli si chceš takto přehrávat film vzpomínek na právě končící život, tak to já radši zpomalím plynutí času,“ nabídne se Bůh skála. „Je to prima. Duchovní lidé, jako je tvůj kamarád dole, tomu říkají dostat se za čas a prostor skrze samadhi, zatímco odchovanci materialismu jako ty, tuto vychytávku nazývají Memory Hyper-Aware, kterou mozek spouští v krizových situacích, aby si vše do detailu zapamatoval a napříště se riskantní situaci vyhnul. To ale tobě nehrozí. Leda tak v příštím životě. Věříš na reinkarnaci?“

 

„Panebože, to jsou otázky… Radši mi pomoz. Prosím.“

 

 

„Myslíš, že si skrze hyper paměťovou bdělost budeš tento tragický okamžik pamatovat v příštím životě?“

 

 

„Prosím…“

 

 

„Já bych řekl, že ne. Ale co, paměť je stejně na nic. Představ si život bez paměti, každý okamžik života by byl úplně nový zážitek, k žití tady a teď bychom nepotřebovali zenové mistry a těmi únavnými zazeny, protože bez paměti by bylo tady a teď nepřetržitě…“

 

„Prosím!“

 

„Vždyť jó. Už jsem to ve tvé amygdale spustil. Teď si to své poslední visení můžeš vychutnat celé minuty, zatímco kámošovi dole uběhne jen několik vteřinek.“

 

 

„Ale já se neprosil o prodloužení agónie, ale o zabránění pádu!“

 

„No jó, to by bylo hezký. Dobrý skutek,“, konečně přeladí Inyan, Bůh skála, na stejnou notu, „dobrý skutky jsou krásný, ale k tomu bych potřeboval zbavit tvou auru lidských nečistot a tvou karmu špatného ovoce a na to bych potřeboval dým hořící šalvějové metličky. Máš u sebe šalvějovou metličku?“

 

„Nemám!“

 

„Tak aspoň kadidlo nebo santalové dřevo máš?“

 

„Sakra, vidíš přece, že nic takového u sebe nemám. Proč bych sakra tahal na skály kadidlo?

 

„Co se rozčiluješ? Já myslel, že pro lezce jsou skály chrámem. Ale když nemáš, tak nemáš. A co takhle borovicové jehličí nebo sušená citronová kůra, ty by tu k vykouření negace z tvého visícího těla taky stačily.“

 

„Agostino? Můžeš rychle sesbírat jehličí a zapálit z něj ohníček?“

 

„Kokote! Dělej něco, nebo za chvíli letíš!“ odbyde mne vystrašeným hlasem můj spolulezec a já čekám, co na to řekne Bůh skála…

 

 

 

Jak se celá situace s očistným rituálem vyvinula se dočtete v knize Stigmata karmy na straně 465.