OSUD NEDOBĚHNEŠ

JSI TVŮRCEM SVÉHO ŽIVOTA?

 

Teď tu o pár hodin později, na mostě v Benátkách řešíme dilema, jestli tím, že skočím do vody zachraňovat topícího se Ettoreho, ho vlastně nezabiju.

 

„To nejsou žádné blbosti, ale kvantová mechanika. Nikdy jsi neslyšel o Schrödingerově kočce?“ divil se mým protestům Ivan. Zakroutil jsem hlavou, že ne.

 

„V krabici byla kočka s jedem. To představovalo padesátiprocentní možnost, že jed požila a je mrtvá spolu s padesátiprocentní možností, že jed nepožila a v krabici je tudíž zavřená kočka živá. Dle zkušenosti s fungováním myšlenky v kvantové mechanice kočka existuje v obou formách bytí, mrtvá i živá. Ovšem jen do okamžiku, kdy nějaký potomek otevře bednu a zjistí, že kočka je mrtvá.“

 

„Ale to je teorie. Tady dole se topí člověk,“ zaúpěl jsem.

 

„Určitě se neutopí tady dole. Víš, jaké jsou tu víry?“ zkušeně a bez nejmenších obav prohlásil Amore.

 

„Aha, tak buď je v základech některého z benátských domů, anebo plave do Jugoslávie,“ řekl navýsost spokojený Klokan, protože Ettoreho smrt ho zbavovala závazku z prohrané sázky.

 

„Teorie je možná ve fyzice. Pro duchovní filozofy je Schrödingerova kočka názorná ukázka, jak vědomí vytváří, formuje a předurčuje budoucnost zhruba dva měsíce před tím, než se věc vynoří v přítomnosti,“ pokračuje Ivan, jako by byl v přednáškové hale a ne na temném mostě s kamarádem ve vodním víru.

 

„Jakože mysl ovlivňuje budoucnost?“

 

„Každý následek musí mít odpovídající příčinu,“ přitakal Ivan.

 

„Já myslel, že tou je karma,“ oponoval jsem, zatímco jsem se svlékal.

 

 

(Co odpověděl Ivan, najdete v knize Stigmata Karmy na straně 260, nyní pokračujeme dále…)

 

 

„Je to strašně zajímavé, ale já na to fakt nemám,“ opáčil jsem rozhodnutý skočit za Ettorem.

 

„Vole, neblbni, víš, jak je ta voda studená,“ snažil se mě zastavit Klokan.

 

Postavil jsem se na zábradlí opodál, aby mi nikdo nemohl zabránit ve skoku.

 

Ze tmy se najednou ozval opilý hlas. Než mi plně došlo, co se děje, mokrý a vrávorající Ettore se o mě opilecky zapřel a doslova mě shodil z mostu. V okamžiku, kdy mé tělo na placáka dopadlo zády na mrazivou hladinu, pochopil jsem, že člověk osud nedoběhne. Pokud hluboce věří svému nitru, může se stát pánem a tvůrcem svého vesmíru s možností ovlivňovat život sevřený přírodními i karmickými zákony. Ale jen do chvíle, kdy stigmata karmy vypučí do makrokosmu.

 

Jen do toho okamžiku vše záleží jen na tobě, ale pak už je pozdě, kostky byly vrženy a ty osud nedoběhneš…

 

(Co se dělo s hlavním hrdinou příběhu pod vodou, se dočtete na straně 261, nyní opět pokračujeme…)

 

„Klokanéééééé! Jsem živej!“ volám zdola. Vylézal jsem na břeh a radostně jsem vyplivoval vodu z plic. Fantastický pocit hatila jen bolest vystřelující do uší.

 

Záhy jsme se s Klokanem shodli, že na intenzitu bytí našich přátel nemáme nervy, že balíme. A rozhodli jsme se, že musíme na poustevnu, o níž neměli tušení. Ranním vlakem jsme se přesunuli do Padovy. Odtud jsme stopovali na sever do místa, které k nám bylo tak pohostinné v létě během prvních týdnů emigrace.

 

První auto, které nám zastavilo, řídil veselý chlápek vracející se z celonoční párty. Povídal, povídal a najednou usnul. Než mi došlo, že nadobro, auto najelo na chodník. A než jsem stačil na sedadle spolujezdce cokoliv udělat, byli jsme ve zdi s ohavnými graffiti. Osud nedoběhneš, napadlo mě, než jsem ztratil vědomí…

 

 

***

 

                                                                           Celý text naleznete v knize Stigmata Karmy, povídání o kartě Vůz.