NAHOTA DUŠE BEZ TĚLA

KDO JSEM JÁ?

 

„Lidé, kteří se přiblížili stavu smrti, ať už při nehodě nebo operaci, se často shodují v tom, jak plují nad svými těly, slyší, co o nich říkají doktoři, cítí, jak je něco přitahuje do tmavého tunelu, na jehož konci je silně zářící světlo…“, říká pořadatelka semináře na téma život po životě, který proběhl 17. 6. 2006 v malebném městečku Martigues na francouzské riviéře.

 

„Myslím, že si doktoři a vědci měli hned na začátku konference o životě po životě položit otázku:

 

“Kdo jsem JÁ?“ 

 

Pokud nevyřeší toto první tajemství života, nemohou celkem logicky odhalit ani to poslední.

 

„Nejsem tělo… nejsem mysl… jsem vědomí, které si uvědomuje a pozoruje…“

 

 

„Chápu, na to se už ptával můj oblíbenec Lao-c´, který se křestním jmenoval Li. Tvé otázky vysvětloval pojmem TAO, kterému se smrtelník mohl přiblížit jen když se vzdal světských ambicí, majetku a odešel do ústraní samoty někde v přírodě.“

 

 

„O Lao-c´se tvrdí, že jeho nauka je v podstatě indická. Lidi, kteří díky meditační zkušenosti procházejí smrtí vědomě, když pak skutečně umírají, opustí tělo, než přijde poslední křeč.

 

 

Prostě svléknou staré oblečení – tělo a jdou si sehnat něco nového na sebe – další tělo, mladší. To učil už Ind Buddha. Obyčejní lidé bez meditačního tréninku prožívají smrt jinak, nerozumí tomu, co se děje a propadají hysterii. Je to podobné různým lidským reakcím na rozchod v dlouhém vztahu. Jedni si uvědomí, kolik jim jejich vztah dal, obejmou se s vědomím vynošenosti krásného oblečení. Zůstanou přáteli, čerpají ze společných prožitků minulosti radost, energii, které se jim přenáší do vztahu nového. Cynicky řečeno, je to jako dopít skvělou kávu v krásné kavárně. Byla to krásná chvilka, minuta, hodina, půl dne a skončila. Je čas vstát a jít, kvůli tomu není třeba krást šálek, rozbíjet výlohy.

 

 

Jiné duše konec vztahu zničí. Mají pocit konce života. Jejich mysl v záchvatu bolesti vše kolem zničí, vymlátí okna krásy. Celé měsíce trvá trucovitý záchvat, někdy trvá roky, než se osoba dá do pořádku, aby byla schopna znovu žít, znovu pít kafe. Je tomu proto, že ulpěla na vztahu, vložila do něj celé své ego… vztah končí a ego je mrtvé. Tak nějak je to i během konce vztahu s naším současným tělem. Jedni odchází s vděčností a naplněností od ležícího starého těla, těšícího se na nové šaty, nové možnosti a výzvy.

 

 

Ti, co do těla, mozku vložili celé své ego, v okamžiku, kdy je smrt z těla vyžene, propadají bolesti, záchvatům, hysterii… přišli o vše. Tak jako jejich kolegové v mezilidských vztazích, zkouší všechny možné i nemožné způsoby, jak se do těla vrátit. Dokonce, i když je to nereálné, tělo je třeba již spáleno, živí v sobě marné naděje… to zvyšuje utrpení.

 

 

Kdo někdy zažil bolestný konec vztahu, ví, že se jedná o vnitřní peklo. Prodlužuje to dobu nahoty duše bez těla a zvyšuje to chaos při „nákupu“ těla – oděvu nového. „Obchod“ s těly, kde platí peníze z vaší finanční – karmické situace, na vás čeká. Máte zde objednané nové šaty na míru, vy se zdržíte, ve svých litaniích nad tím, kdo vás to opustil – staré tělo. Pak přijdete a je zavřeno.

 

 

V dražších obchodech vedle nemáte ani na kalhoty – nežili jste tak dobře, nemáte tolik karmických zásluh a tak musíte do obchodů pod vaši úroveň. Tržnice a sekáče nabízí dost možností, ale všechny jsou pod vaši úroveň. Koupit musíte, čas nového vtělení se blíží… pak se narodíte v těle a osudu hluboko pod vašimi možnostmi.

 

 

Cítíte, že jste krásní… ve skutečnosti zrcadlo ukazuje lehký podprůměr. Cítíte, že máte srdce pro úžasné partnerství, s láskou a úžasnými dětmi… ve skutečnosti je vše průměrné. Máte pocit, že máte na víc, že můžete pro svět a svůj rozvoj udělat daleko víc, ale slávu a smysluplné možnosti vidíte jen v televizi. Ty pocity jsou tu jen proto, že jste kvůli neschopnosti říct starému tělu čau čau bambína, nestihli otevírací dobu obchodu s vaším objednaným tělem – osudem.

 

 

Jedinou výhodou takového stavu je ušetřená sumička peněz – karmy. V sekáči či na tržnici jste za toto tělo utratili daleko méně peněz, než jste čekali, a tyto karmické úspory vás teď mohou chránit, a tak je ten váš průměrný či podprůměrný život vlastně neuvěřitelně pohodlný.“ Podstatou každého člověka je lidský duch nebo chcete-li duše a naše pozemské tělo je jen vnější schránkou k tomu, abychom mohli pobývat zde na Zemi.

 

Tělo stárne, duch nikoliv. Duch prozařuje tělo, a tím jej oživuje. Proto potkáváme i staré lidi, kteří jsou „omezeni“ ve svém pohybu, ale stále mají ducha plného síly a energie. Poznat je to velice dobře na očích. A u těch, co plně podlehli stáří, třeba formou stařecké demence, nastala situace, kdy hmota přemohla duši a ta už jen přežívá v hmotně zaneseném těle a mysli, nemá více sílu se v tomto těle prosadit přímo do života.

 

 

Mladá těla jsou jako auta s posilovačem řízení a duše jsou v nich „vidět“. Staré tělo je auto bez posilovače řízení, už jste někdy takové auto řídili? Není to snadné, a ne každý takovým autem zvládne ujet delší náročnější trasy. Takové řízení stojí daleko více úsilí, máte pocit, že tím volantem vůbec nejde otáčet.

 

 

Lidský duch si po svém odchodu odnáší prožití, která se vryla do jeho duše. Na základě těchto prožití může uzrávat a směle stoupat ke světlým výšinám nebo naopak klesat dolů. Vše záleží pouze na jeho vlastním chtění a svobodné vůli. Smyslem bytí lidského ducha je navrátit se zpátky do svého původního domova a výchozího bodu jeho cesty stvoření – Ráje. Odtud vyšel jako nevědomý lidský zárodek a zpátky se může vrátit pouze jako plně vědomý lidský duch.

 

 

Tyto poutavé ukázky pochází z knihy Deja vú vúdú , kapitola Kulový blesk pro pokročilé VIII., na straně 339 – 340.