METAFYZICKÁ MŘÍŽ IV.

RŮŽOVÁ & HOUDINI

 

Druhý den Rasputin, jehož mnozí, díky jeho narůžovo nalakovaným nehtům a růžové sponě spínající jeho dlouhé vlasy zralého obilí ruských plání, přezdívají Pinky, vyšel ven z baráku v rudých šatech á la Carmen. Už dlouho se na změnu oděvu, z mužského na ženský, chystal. A protože byl švorc, požádal o šaty humanitární organizaci. Ale i přes nadějné přísliby Pinkyho nové šaty od nich stále nepřicházely. Jeho deus ex machina zasáhnul vtipálek Mořský vlk, australský kapitán, který tak toužil vidět, co v našem sociologickém kotli způsobí chlap v ženských šatech, že díky nejrůznějším žádostem, dopisům, vzkazům mřížové morseovky a nepopiratelnému šarmu mu dámy jedny hezké šaty nakonec věnovaly. A to neměly dělat.

 

 

Přestože naši partu chlapů zkušená Madam odhadla 50 na 50, co se homosexuality týká, a i střízlivější odhad Diplomata zněl, že gayů je tu 30-  40 %, tak už Pinky přišel s růžovými nehty, které, když mu došel lak od žen z humanitární organizace, „lakoval“ si fixou, odsedala si od něj spousta chlapů, kdykoliv se přiblížil. Ti drsnější ho vyžďuchávali pravidelně i ze své „zóny komfortu“.

 

 

Pinky v červených šatech prostě vyvolal velký třesk. Zatímco jedni jeho promenádu kolem posilovny brali jako svádění, druzí ztuhli, jako kdyby dostali šlak. Venku právě probíhá soudní řízení s americkým vojákem, který si po pěti frťanech a pěti pivech v baru odvedl krásnou ženu. A pak na hotelu, poté co se s ní třikrát pomiloval, začal střízlivět, a uvědomil si, že jeho „holka“ má mezi nohama penis.

 

 

Chudáka „lady boye“ pak ve vzteku, vyvolaném zjištěním, že se mu to s mužem líbilo víc než se ženami, na což, jak napsal místní psychiatr, nebyla jeho konzervativně vychovaná hlava připravena, a tak, ať už ve vzteku nebo studu, chudáka utopil v záchodové míse. Skupiny chlapů a nepřátelskými homofibickými pohledy se stahují k Pinkymu v rudých šatech jak mračna smrtonosného, hrozivého uragánu. Situaci zachraňují bachaři, kteří nás narychlo nahánějí za čtvrtou linii mříží, tedy do baráků, ve kterých, když máme nával, žijeme v počtu cca 27 chlapů na 42 metrů čtverečních. Už přijeli od ministryně, přes kameramana, až po agenty bezpečnosti všichni, kterým má Houdini v rekonstrukci předvést, jak utekl. Houdini chodí od nejzazšího kouta na dvoře k bráně a zpět. Všichni jej následují a všechno se točí na kameru. Chlapy okamžitě zapomněli na Pinkyho, který rychle zalezl do své postele. Nalepení u zamřížovaných oken a dveří nahlas čtou mimiku velké rekonstrukce.

 

 

„Utekl střechou ve skladu na pitnou vodu, kde se schoval před večerním počítáním, a pak přelezl zeď do vězeňského areálu,“ říká jeden.

 

„Ale ne, normálně ze skladu na vodu vyšel přes dvůr k hlavní bráně, která byla otevřená. Stejně jako brána druhá a třetí.“

 

„Otevřená?“ podiví se kdosi.

 

„Jo, vole. Prostě některý z bachařů, co měli noční, mu pomohl. Proč myslíš, že je všechny vyměnili?“

 

„Ale houby. Vylezl na to protisluneční střešení, tam vzadu. Pak přelezl na střechu areálu pro návštěvy. Pak přeskočil na domek bachařů, no a pak prostě přeskočil na hlavní bránu,“ další z chlapů přednese svou variantu, která podle toho, kolik ostnatého drátu právě na těhle střechách přibylo, je zřejmě oficiální.

 

 

Miluji lezení, a tak vidím, že pro pružného lezce, gymnastu či akrobata tato trasa zdolatelná je, ale jediný krok mimo železné tyče nesoucí křehkou sluneční clonu by znamenal propadnutí se. Navíc tranzit po patnáctimetrové cloně, stejně jako plech na zóně pro návštěvy, by určitě vzbudil některé vězně ve 2. patře, kteří mají okna přímo tam. A většina vězňů by prchajícího „kamaráda“ určitě napráskala. Nevím, nevím. Myslím, že ani jedna z variant, které zazněly, i z těch metafyzických, na nichž jsem pracoval já, není skutečnou cestou Houdiniho skrze mříže…

 

 

Pokračování tohoto příběhu se dočtete v knize Metafyzické mříže na straně 48.