MELANCHOLIE A DUCHOVNÍ CESTA

MELANCHOLIE JE DUCHOVNA SE NEJVÍCE DOTÝKAJÍCÍ STAV

Je dobré tomuto stavu porozumět, abychom neuvízli v trapnosti malých životů a přitom se neutopili v šílenství nemocné duchovnosti. Jenže pokud budeme melancholii studovat jako psychologický obor, utopíme se v mnohaletém studiu bez výraznějšího výsledku. Moc nepomohou ani pololékařské knihy typu „The Anatomy of Melancholy“ od Roberta Burtona, protože bývají obsáhlými encyklopediemi.

KDY JE MELANCHOLIE UMĚLECKO – DUCHOVNÍM STAVEM A KDY NEBEZPEČNOU NEMOCÍ?

Výuka uměním je celistvá, rychlá a přitom není plytce laciná. A tak nám může pomoci v udržení rovnováhy mezi zkameněním v životě malém a pádem z výšin života velkého.

Bolesti páteře či nohou mohou být psychosomatického původu z depresí. Melancholici v depresi po několika týdnech na prášcích (antidepresivech) začínají prožívat pocity probuzení z hlubokého spánku. S tímto „probuzením“ mizí sklíčenost, netečnost, prázdnota a přichází síla plnit si denní povinnosti. Mnohokrát jsem svým pokročilým studentům doporučil probuzení z takovéto melancholické strnulosti. Často totiž po letech každodenních několikahodinových meditací měli přestat, aby měli čas na to žít. Být s rodinou, přáteli, chodit do kina a žvanit o naprosto pomíjivých věcech. Tak dlouho, dokud nevylezou z propasti sevřené melancholie, nemocné duchovnosti.  Když Beatles vstupovali do rišikešského ašrámu Maheš Jogiho, měl Harrison říct. „Připravte se na deštivé počasí. Kamkoli Ringo vstoupí, „prší.“

JAK LÉPE VYJÁDŘIT BIOENERGETICKÉ PŮSOBENÍ MELANCHOLIKA NA OKOLNÍ SVĚT?

I když je pohoda a o nic nejde, „prší“.  Dá se říci, že stav melancholie nás v bdělosti nejvíce přibližuje pomíjivosti hmotného světa a tím i dotekům světa nehmotného. Zatímco podle Aristotela byla melancholie darem, podle Platóna se má jednat o božský stav. Tématu se Ficino věnuje v knize IN DE VITA TRIPLICI (1489). Právě toto dílo mělo dát západu idol smutného génia, rozpolceného intelektuála, tragického hrdiny, jen tak mohly vzniknout postavy jako Hamlet, Don Quijote, doktor Faust… Proti zrádné hlubině melancholie stojí „trapná“ všednost sangvinismu, tedy veselé pohody.

MELANCHOLIE A TVORBA

Když píšete deník, píseň, báseň, je to častěji a lepší, pokud jste veselí – sangvinici a nebo smutní melancholici? Kdo se více dotýká podstaty života? Veselý lehkomyslník nebo smutný hloubač? Agripa z Nettesheinu ve své knize De Occulta Philosophia dělí melancholii na tři stupně. Která melancholie je nejnebezpečnější? A co ty ostatní?

Podrobné informace se dočtete v knize Deja vu vúdú na straně 66.

TEORIE JE JEDNA VĚC A ŽIVOT DRUHÁ

Z duchovní praxe vím, že my lidé jsme jako polévka vařená v hrnci. Emoce a pocity bublají podle toho, jaký život, lidé, počasí, myšlenky přikládají příměsi do naší polévky. Zvítězíme, dobře se vyspíme, zažijeme pěkné rande a polévka chutná výborně. Problém nastává, pokud naše polévka nechutná, přestože vítězíme, ustrneme-li v melancholii či dokonce v depresích. A to je bolest duchovních cest… život je přece tak špatný, že potřebujeme spasení, vykoupení. Jenomže pokud jsme ve stavu potřeby vykoupení z blátivého života, není správný čas na duchovní cestu. Ovšem právě nyní se většina lidí k duchovnu obrací, často poprvé v životě.

Jenže ti druzí, co žijí krásný život, zase nemají o duchovno zájem, nemají na ně čas, energii. A tak je jen minimum adeptů na zasvěcení, osvícení, spasení. Jsou jen stáda depresářů na antidepresivních slibech církví a sekt. K duchovnímu pokroku je potřeba nalézt v sobě tu správnou melancholii. Špetka koření radosti a humoru, s troškou zadumané melancholie…