LIDSKÉ VTĚLENÍ… Brána k Nirváně

STŘÍPKY O NEZMĚŘITELNÉM, Přípravy na Velkou Pouť 2002

 

 

Ještě v Mysore jsem si koupil knihu o H. T. Lautrecovi, malíři a grafikovi, jehož mnozí nazývají posledním impresionistou. Jedu do malého Tibetu uprostřed jižní Indie a rozjímám o Paříži na konci 19. století. To je důkaz výjimečnosti lidské mysli. Pes ani jiný živočich by totéž nedokázal, protože toho nižší vědomí Manas není schopno. Proto buddhisté lidské vtělení považují za bránu k Absolutnu (respektive Nirváně).

 

 

Bránu, kterou v příštích životech mít nemusíme. 

 

 

Myslel jsem na Moulin Rouge. Malíř Lautrec měl nadstandardní vztahy k Japonsku a k „tanečnicím“, avšak má mysl nebyla v Paříži 19. století, nýbrž s mužem, který obdělával pole a taky s chlapcem, který na poli házel kokosový ořech do výšky, s touhou přetrhnout řetěz gravitace, ale kokos vždy tvrdě dopadal na zem a chlapec jej s ještě větší razancí hodil k nebesům, ale řetěz gravitace odolal a kokos dopadl na zem…

 

 

… přesně tak vypadá duchovní snažení lidí očima osvícených.    

 

 

U cesty stařec scházel k poli, sledoval rolníka věnujícího nejlepší léta dřině na poli a sledoval rolníkova syna věnujícího dětství pokusům vyhodit ořech na oběžnou dráhu.

 

 

Seniorovy oči si kladly stejnou otázku jako já.

 

Která z těchto dvou aktivit je v principu marnější?

 

Stařec v tom má osobní zájem. Rolník je totiž jeho syn a kluk vnuk.

 

Je to jako tři operní celebrity z Maurierrovy knihy?

 

Hypnotizér Svengali začaroval obyčejné dívky a ty měly božský hlas a zářnou kariéru, ale pak o hlas zničehonic přišly, protože hypnotizér zemřel.

 

 

Náš život je jejich hlas, ale kdo je náš hypnotizér?

 

 

Přemýšlej nad koanem, přemýšlej, než dojedeme do malého Tibetu…

 

                                                                       

                                                               Ukázka textu je z knihy Talent srdce, strana 309.