LETNÍ SPECIÁL VI.

ZRCADLA ŽIVOTA

Určitě znáte ten divný pocit, který se občas dostaví, když se ráno v koupelně díváte do zrcadla. Rozcuchané vlasy, zalepené oči, tvář pomačkaná od polštáře – tak tohle že jsem já? No nazdar. Ty zase vypadáš příteli. Tak rychle vodu, hřeben a taky kartáček na zuby, aby zmizela i ta pachuť v ústech. Slupka noci se začíná pomalu rozpouštět a obličej získává obvyklý výraz. Tak ještě trochu líčidel a gelu na vlasy. Pak už jen s maskou pro tento den stačí vyrazit do ulic a ponořit se do životů dalších lidí, kteří tohle ráno také nevraživě hleděli na svůj obličej v zrcadle, marně hledali půvabné rysy a pomocí šminek se pak snažili svou představu o kráse na tvář alespoň namalovat. To pomíjivé a vodou rozpustné zdání, že jsem vlastně hezčí a tudíž i nějak lepší, než je tomu ve skutečnosti.

Jenže tam na ulici, ve škole, v práci, na úřadech – no prostě všude, čekají další zrcadla. Jenže ta už nezrcadlí naši fyzickou podobu, ale naše chování, zvyky a zlozvyky, touhy, chtíče a další nectnosti. Berou na sebe podobu rozbouřeného poštovního doručovatele, který nám noviny vymáchá v blátě jen proto, že je naštvaný, že on nemá deštník. Nebo hádavé sousedky využívající každou příležitost a záminku k rozpoutání sporu o nějakou blbinu, protože se k smrti nudí a hádka je jediná forma komunikace s lidmi, kterou ovládají.

Taky může mít zrcadlo podobu arogantního úředníka demonstrujícího svou moc, aby dal najevo dosažené společenské postavení a současně si pozvedl hubeňoučké a neduživé sebevědomí vyplývající z faktu, že jsou ještě další úředníci ve služební hierarchii nad ním. Úředník, který dávno zapomněl, že jeho prací je služba lidem a ne pouhá posilovna pro vlastní ego.

Pohled do lidských zrcadel bolí. A tak si v naivní sebeobraně představujeme, že v chování druhého nevidíme sami sebe, ale někoho jiného. Nás se přeci nepříjemné situace vůbec netýkají, MY jsme dobří a laskaví… to ONI jsou špatní, zlí, závistiví, hrubí. A představujeme si to tak dlouho, až tomu sami věříme a stěžujeme si kamarádům a přátelům a známým, jak jsou ti druzí lidé špatní a jak nám ubližují. Je to snazší, než začít měnit své zvyky a chování, aby se v lidech kolem začalo zrcadlit něco hezčího než to, co zatím vídáme. Ale zkuste to jednou. Alespoň na chvíli. Projděte se po ulicích a usmívejte se na kolemjdoucí. Anebo se na ně škareďte a dívejte se, jak se mění jejich reakce. Rozdejte pár vlídných slov a uvidíte, co se bude dít.

A nezapomeňte – nejostřejší a nejvěrnější zrcadla máme doma v podobě partnera, rodičů a prarodičů, dětí… Ta nás totiž zajímají nejvíce a nejčastěji se s nimi dostáváme do situací, kdy se náš ryzí charakter může ukázat v celé své nahotě. Nahotě krásné i děsivé. Tak se za to na ně nezlobme. Buďme jim naopak vděční za tuto službu. A mějme pro ně pochopení, když naopak oni nečekaně zahlédnou svůj obraz v zrcadle nás samých a ten pohled se jim vůbec nelíbí. A pak se vztekají, hubují, křičí na nás nebo vyčítají, pláčou a nevědí, že svým povykem jen projevují svou bolest nad tím, co právě zahlédli…

Uvedený text je z Poetrie STIGMATA KARMY (rok vydání 2002)