KUNG FU MEDITACE

VĚDOMÉ VYUŽITÍ KAŽDÉ CHVÍLE

 

Bouldering je zvláštní forma lezecké kung fu meditace. Při ní, těsně nad zemí, bez lana spolulezce, koncentrujete schopnosti těla a sílu psychiky do esence dvou tří pohybů.

 

 

Zatímco v horolezectví výstupy trvají dny i týdny a ve skalním lezení minuty nebo hodiny, pak u boulderingu se výkon zkoncentruje do několika krátkých vteřin, které nejsou ničím rušeny. Proto vám často připadá, že jste se na okamžik proměnili ve skálu, po které lezete. Respektive v balvan, s povrchem tak kluzkým, že ještě před chvílí byl zcela neslezitelný a shazoval tíhu těla do náruče gravitace, v balvan, který se nyní, v několika pohybech, skrze sílu vůle a mysli, stane vámi.

 

 

 V této vteřinové transformaci duality, Já versus Nepřekonatelná překážka, v nedualitu, v níž vše je jedním, se v proměníte kámen, po němž lezete. Je to prožitek překonání gravitace, v němž se vznášíte, levitujete jako středověcí katoličtí světci. Samozřejmě toto jsou speciální momenty této formy tantry.

 

 

Než k tomuto ideálnímu splynutí duše s kamenem dojde, absolvujete neuvěřitelný počet  pádů, marných pokusů, zoufalství z nepodmanitelnosti hmoty vůlí, při nichž máte do krve odřené prsty, otlučená kolena a natažené či vymknuté kotníky. V duchovnu, ve sportu, v marketingu, v umění, vždy platí totéž. K podmanění hmoty vůlí a duchem potřebujete 10 000 odpracovaných hodin. Teprve pak se talentovaný grafik, atlet, meditátor či instalatér mění v mága a mistra s teplem jistoty v hrudi, že ať už osud přinese cokoliv, on to zvládne s mistrovskou elegancí a bravurou.

 

 

Brzy ráno jsem šel meditovat a boulderovat na šutry pod stěnou, kterou vede slavná Zanzara. Právě plakát zachycující prvovýstupce Manola Zanollu při lezení Zanzary visel u mého kamaráda Kalimera na zdi v dobách, kdy jsem se do lezení zamiloval. Oba jsme po škole snili, že se za železnou oponu jednou dostaneme, abychom v Arcu Zanzaru vylezli. Sen se stal realitou a já spolu s Dariem a  Agniezskou v probouzející se přírodě začínal den lezením po malých kamenech, zatímco Klokan, Katka a Kristýna vyspávali dorůžova.

 

 

„Kurva, pomoc! Kurva, do prdele, pomoc!“ podivné chraptění toužící změnit se ve řvaní mě probralo z filozofických úvah o nesmrtelné důležitosti boulderingu. Spěšný běh do kopce vedoucího k jeskyni našich polských přátel zrychlil můj dech. To ale nebylo nic proti dechu Klokana, který dýchal a sípal v horečkách jak o život a jehož napuchlá kůže hrála všemi barvami.

 

„Co se ti stalo?“

 

„Škorpión. Kurva, umírám. Vole, to tak bolí. Umírám,“blábolil Klokan.

 

Nevěděl jsem, co dělat. Věděl jsem jen, že holky mají lékárničku a taky že prošly kursem první pomoci v rámci přípravy na pákistánskou expedici Nanga Parbat.

 

„Kde je Kristýna?“ zeptal jsem se Klokana.

 

„Ty děvky šly lézt do Massone!“

 

„To ti nepomohly?“

 

„Děvky. Jen se zeptaly, jestli mám zdravotní pojištění nebo peníze na doktora. No nemám, kurva. Kde bych ho asi vzal. Pak si začaly rozebírat moje věci…“

 

 

Rozesmál jsem se při představě, jak ho holky, které celý večer oblboval chlapáckými řečmi, nechaly na pospas jeho problému. Jediné, co prý udělaly, bylo, že mu z batohu vytahovaly věci. Když se jim něco líbilo, domlouvaly se, že to podědí, až Klokan na štíří jed umře. Káťa si zamluvila lano, Kristýna sedák a karabiny. Smál jsem se nejen kvůli tomu, jak moc si egomaniacké ješitné ego chlapa vychutnaly, ale také úlevou, že to s Klokanem nebude tak vážné. Holky by ho tu nikdy nenechaly, kdyby opravdu šlo o něco zásadního…

 

… a jak to dopadlo s Klokanem se dočtete v knize Stigmata Karmy na straně 319.

 

 

 

 

Knihu Stigmata Karmy si můžete výhodně zakoupit také v ROMÁNOVÉM BALÍČKU.