Článek z knihy: Stigmata Karmy

FILOZOFIE LEZENÍ aneb JAK DO SKAL, TAK DO ŽIVOTA

Americký boulderista John Gill. Byl to právě on, kdo dal mému vztahu k lezení a k pohybu těla hlubší uchopení.

Ne. Ne. Osobně jsem ho za železnou oponou nikdy nepotkal. Ale na podzim 1986 někdo na nástěnku horolezeckého oddílu pověsil jeho lezecké fotky a hlavně citáty z jeho filozofie lezení. Zcela mě ohromily. Stál jsem u výlohy obchodu, v níž byla nástěnka umístěna, dokud jsem si neopsal poslední slůvko.

Hned na druhý den po škole jsem začal s aplikací filozofie Johna Gilla na jednom balvanu v lese. Málem jsem si při tom přelámal hnáty.

Vymotivován vzletnými slovy amerického boulderisty nasral jsem se do příliš těžkého a vysokého výstupu a motivace mi došla až těšně pod vrcholem. Seskočit nelze. Příliš vysoko a nebezpečná přistávací plocha. Slézt nedokážu a nahoru to taky nejde.

„Pomóc!“ křičel bych. Ale jsem sám. Kolena se bez mého dovolení roztřásla jak jehla šicího stroje.

„Pomóc!“ křičel bych. Ale v této době do lesa nechodí ani hajný.

Co dělat v beznadějné situaci, v níž hrozí vážné zranění nebo dokonce smrtelné zranění?

John Gill by poradil tři základní kroky, které by zněly asi takto:

1. Poraď si sám. Je to tvůj život. Tvá cesta. Tvůj výstup. Tak se nenech okrást o příležitost si to v dobrém či ve zlém užít celé.
2. Všechno je ve tvé hlavě. Pokud něco chceš nebo pokud potřebuješ vyřešit nějaký problém, zmobilizuj svou hlavu. Protože úspěch k tomu, co potřebuješ, leží právě tam.
3. Každý problém lze překonat, jestliže vytvoříme správnou sekvenci pohybů. Nejdřív si je přehrajete v hlavě a až si je vaše mysl „nachodí“, udělejte je tělem.

Podle bodu 1 jsem přestal chtít volat „Pomóc!“ v naději, že mě uslyší hajný Hejkal a smířil jsem se s tím, že ze šlamastyky se musím dostat sám.

Pak mi bod 2 pomohl uklidnit mé tělo. Nohy se mi sice třást nepřestaly, ale jinak měla hlava tělo pod svou kontrolou. Ještě jednou jsem lehce zkusil, zda by sestup dolů nebyl nejlepší řešení. Přece jenom, i když spadnete, je to menší výška. Ale záhy jsem toto řešení zavrhl jako nevhodné.

Veškeré kapacity své hlavy jsem zaměřil k bodu 3, jímž bylo nalezení sekvence pohybů, které by mě přenesly přes hladké kamenné bříško na vrchol „skály“.

A vono to šlo!

A já měl takovou radost, že jsem jako pračlověk Havranpírko řval krá, krá, krá…

Cestou domů jsem si ve svých patnácti letech odpřísáhl, že těmito třemi kroky budu řešit všechny složité situace života.

Což taky dělám. A dnes, o třicet let později, si vůbec neumím představit něco jiného než toto:

„Poraď si sám… ve tvé hlavě… sekvence kroků k překonání problému.“    

(Kniha Stigmata Karmy, karta VĚŽ, strana 459)