Článek z knihy: Stigmata Karmy

PINOCCHIO ZA ŽELEZNOU OPONOU

„To je bene, že vám za železnou oponou Pinocchia nezcenzurovali. A víš, že v patnácté kapitole naivního Pinocchia oběsili banditi na stromě? Tím život Pinocchia, který asi dva roky vycházel na pokračování v novinách, roku 1882 skončil.“

Trochu mě při poslední Amorově větě zamrazilo, protože přesně o sto let později, tedy roku 1982, stejným způsobem skončil život chlapce Jary.

NEJVĚTŠÍ „ZÁZRAKONOSIČ“ V HISTORII EVROPY

„Co, vzalo tě to? Vyprávím ti o tom, protože právě na tomto místě,“ řekl Amore a ukázal do tmy, “Carlo Collodi, autor Pinocchia zažil mystický zážitek. Seděl tady na kopci, přesně kde stojí kříž, a kochal se romantickou vyhlídkou. A najednou, když se podíval doprava, k Padově, uviděl svatého Antoníčka proslaveného mnoha zázraky, ještě než v roce 1231 zemřel. Pochovali ho pak v padovské Basilica del Santo a on se stal jedním z největších zázrakonosičů v historii Evropy. Znáš svatého Antoníčka, ne?“

„No, moc ne, jen se říká, že když nemůžeš najít klíče, mysli na svatého Antoníčka a určitě je rychle najdeš.“

„Vidíš?“ Amore mě spokojeně plácnul po zádech. Dokonce komunisti věří na jeho moc! Zázračně uzdravuje, řeší neřešitelné životní situace, a tím nemyslím ztracené klíče. A rád se zjevuje lidem. Autorovi příběhu o Pinocchiovi, nedávno ukončeného oběšením hlavního hrdiny, se zjevil právě tady. Carlo Collodi nejdříve myslel, že po své pravici vidí nějakého podivína z vesnice. Pak mu došlo, že se postava vznáší ve vzduchu.

„Carlo, non farlo,“ řekl mu svatý Antoníček.

„Co…co jako nemám dělat?“

Zjevení světce mlčky pokynulo doleva. Vykulený spisovatel se otočil a nevěřil svým očím. Na stromě vlevo od kříže visela jeho literární postava Pinocchia oblečená v zelených kraťasech, v červené mikině, na nohách modré boty a na hlavě mohutný žlutý klobouk ve tvaru kužele.

„Nemůžeš ho zabít. Musí žít.

Víš, kolik dětských duší trpí a přicházejí o naději, že život je krásný, že svět je dobré místo a lidé naši přátelé?“

„Ale já už Pinocchia dopsal. Je konec,“ vysvětluje spisovatel.

Zjevení svatého Antoníčka prý jen mlčelo a přísným pohledem, jaký jen bytost bez masa a kostí dokáže mít, zpytavě propichovalo spisovatelovo svědomí tak dlouho, až povolil.

„Dobře. Napíšu novou, veselou knihu s happy endem tak, aby do dětí vlila životní elán a optimismus.“

„Carlo, non farlo…“

„Nemůžu přece znovu rozepsat už dopsaný příběh…“

„Možná nemůžeš, ale když to dokážeš, já zase zařídím, že tě Pinocchio navěky proslaví po celém světě,“ smlouvá zjevený Antoníček.

„Ale jak to mám udělat? Pinocchio je prostě mrtvý a vydávání jeho příběhů ukončeno. Nemůžu to změnit. Je pozdě.“

„Ale není,“  usměje se svatý Antoníček. Máchne rukou k morbidnímu zjevení na stromě oběšeného Pinocchia, které osvítí paprsky tyrkysového světla vycházející z Modré víly snažící se Pinocchia zachránit.

ZÁZRAKY SE DĚJÍ

Ke stromu se snese sokol, aby Pinocchia sundal i se smrtící oprátkou na zem, kde jej Modrá víla zázračně oživí.

Spisovatel našel řešení, kterým začal nových dvacet kapitol Pinocchiových příběhů vedoucích k jeho proměně ve skutečného člověka. Celá kniha vyšla počátkem dalšího roku a Carla Collodiho proměnila v umělce, na jehož dílo lidstvo nikdy nezapomene…“

(KARTA VELEKNĚŽKA, kniha Stigmata Karmy, str. 64.)