Článek z knihy: Stigmata Karmy

Jak veliký je střed našeho vesmíru?

Na konci prvního dne marného čekání v přístavu na malíře si přemýšlím o tom, že lidé v objektech kolem sebe vidí něco většího, než si objekt skutečně zaslouží, protože jsou středem svého vesmíru.

A tak to, co je blíž jejich každodennímu vnímání, je z jejich perspektivy největší na světě.

Se západem slunce a soumrakem začnou dotírat starosti. „A co když je v Chile? Co když čekám zbytečně?“

Pochybnosti jsou největším nebezpečím každé cesty

„Pochybnosti jsou největším nebezpečím každé cesty, protože zneužívají neschopnosti rozumu s logikou vidět za roh,“ zdůrazňoval mi často Cagliostro na příkladech jako je dopravní zácpa nebo fronta lidí na úřadě.

„ Když vidíš konec fronty a dokážeš vypočítat, za jak dlouho budeš na řadě, zůstáváš klidný. Otrávený, znuděný, ale klidně čekající.

Když ale konec fronty nevidíš a nevíš, kdy a jestli vůbec na tebe dojde řada, znejistíš.

A přesně z této nejistoty vyrůstají pochybnosti, aby v nás vyvolaly nové rozhodnutí, jež často vede ke zbloudění nebo vzdání se našeho místa ve frontě těsně před tím, než by na nás vyšla řada.“

Abych tedy klíčení pochybností o smyslu čekání na malíře neživil, myslím na něco jiného.

A podle Cagliostrovy rady na něco neodbytného, neodolatelného, což v tuto chvíli nemůže být nic jiného než Gabriella.

(Karta Svět – Už jedeš,  Stigmata Karmy str. 688)

Objednat si knihu můžete zde: Stigmata Karmy