Článek z knihy: Stigmata Karmy

KDO STÁRNE RYCHLEJI?

„Tommasino, teda ctihodnosti, jak to, že jste tak rychle zestárl?“

„To víš, čas není stejný pro všechny. Jeden má víc času, druhý zase méně. To podle toho, jak detailně vytesal dvě tváře v této bráně, v níž se setkávají dvě stezky.

Jedna vedoucí do nekonečna minulosti zpět a druhá linoucí se vpřed do nekonečna budoucnosti…“

Rozhlédnu se za vzletnými gesty rukou starce a uvědomím si, že se nevznáším prázdnotou, ale uvnitř brány. Brány, která ze mě dělá nad modlícími se věřícími poletujícího komára v gotické katedrále.

„Přestože nikdy nikdo nedošel na konec stezek vedoucích z této brány, patřím k menšině těch, kteří na nich došli tak daleko, že dvě tváře na jejich bráně jsou detailně vytesány, jako by byly živé.

A to sice umožňuje vybírat si svými činy a rozhodnutími z různých možností přicházející budoucnosti, ale zároveň mám v životě méně času než normální lidé na počátku cesty.“

Přestanu zírat na temné zdi a sloupy pod okny obrovské katedrály, v jejichž šeru se vznáším, a pohlédnu na přednášejícího starce.

UTRPENÍ JAKO HODNOTA

„To víš, jak káže Bible, mnoho moudrosti rovná se mnoho smutku. A proto ten, který zvyšuje své poznání, zvyšuje též své utrpení.“

Stařec se bolestivě chytí za srdce.

„Nepotřebujete pomoc?“ ujišťuji se při pohledu na bolestí schouleného starce držícího se za hruď jako by měl infarkt.

„Jen si trošičku oddáchnu a poletím dál. Kde jsme to skončili?“

Poznání rovná se utrpení?“ snažím se nahodit mrtvolně bledému mnichovi.

„Jo, ano, už si vzpomínám. Říkal jsem, že lidem, žijícím pokročilejší stupně hry lidského života, čas plyne rychleji než v kolech začátečnických, v nichž má hráč na všechno daleko více času.“

„Jestli je to tak, proč by někdo chtěl být moudřejší a duchovně pokročilejší?“

„Kvůli svobodné vůli,“ dýchavičně odpoví mnich a dramaticky si přitom uvolňuje háv kolem krku a hrudi.

„Lidé v začátečnických stupních hry ŽIVOT, což jsou téměř všichni lidé, které znáš, a které během života potkáš, jsou stroje…“

 

ROBOTI?

„Ano, skutečné stroje, konající výhradně na základě pokynů programů a vlivů vložených do nich z vnějšího okolí.

Těmto lidem – strojům čas sice plyne pomaleji, zato však se jim vše v životě, ať už si to připouští nebo ne, děje podle přeprogramovaného osudu.

Takže každý, kdo zná detaily programu věcí jejich života a motivací osobnosti jejich a strojů, s nimiž přicházejí do kontaktu, je schopen přesně popsat celou stezku jejich budoucnosti nebo… nebo alespoň, pokud nezná celý program stroje, může v drobných znameních rozvazovat to, co stroj teprve prožije, z uzlu toho, co v laně času bude z možných budoucností pomalu přicházet do existence v realitě tohoto světa.

 

KUDY Z NUDY?

No, a proto, abys přestal být tímto předvídatelným strojem, stojí za to růst a zlepšovat se ve hře život, navzdory zrychlujícímu se běhu času a zvyšující se bolesti.“

Mnich konečně levitujíc v pozici sedícího pustí mou dlaň a vztyčí před mou tváří ukazováček: “Ze všeho nejdřív musíš přestat přemýšlet o lidech – strojích, kteří tě obklopují.

Stroj zabývající se jinými stroji se nikdy nemůže stát člověkem se svobodnou vůlí, v níž je téměř nemožné předvídat budoucnost, teda s výjimkou B… B… ha…“

Po třetí bublině vypuštěné namísto slova „Boha“ ze rtů, stařec poletující ve vzduchu katedrály vysoké jako nebe, v novém návalu bolestivé křeče, upadne a vydechne: „Tak dnes už… do Lyonu nedoletím… No nic, támhle za oknem je hezký klášteřík pro přenocování. Tak se měj, Jarinino, arrivederci,“ kvapně se rozloučí a v pozici ležícího levitujícího dobrovolníka jako v show iluzionisty se mi začne vzdalovat vzhůru…

(Kniha Stigmata Karmy, karta Blázen, strana 762)

 

Objednat  Stigmata karmy