JEN S VŮLÍ OSUDU

„MÁŠ-LI HLUBOKOU VÍRU, ZMĚNÍ TVŮJ ŽIVOT. VÍRA TO DOKÁŽE BEZ OHLEDU NA NEPŘÍZEŇ OSUDU“

 

 Zapsal legendární tibetský Milarepa před tisícem let základní axiom všech, kteří věří v nadřazenost nehmotného nad hmotou. Čím víc se jako ztroskotanec nechávám unášet oceánem svobodného světa, dostává má víra „měnit svůj život“ stále větší rány od osudu.

 

Stačí naše víra, vůle, nadšení, a nebo jsou naše sny a plány podřízeny vůli osudu?

 

Tak třeba moje vídeňská anabáze ve víře, že Klokanovi zachraňuji život, se ukázala absolutně nafoukanou, protože osud skrze jiné lidi Klokana zachránil sám, dřív, než jsem do Vídně dokázal přijet. A tato záchrana Klokana byla úplná. Vrátil se do Říma, kde rozdělil svůj čas mezi zaměstnání, pivo a běhání za holkama z Polska, které jeptišky v autobusech vozily na audience s papežem Janem Pavlem II. Ten jim přes den ve Vatikánu otvíral srdce k Bohu, zatímco Klokan po večerech na Torresině jim otvíral srdce a jóni. Když pak v Československu vůdce odboje proti totalitě Václav Havel byl zvolen prezidentem, Klokan navštívil rodiče a přátele, ale doma ho to tak nudilo, že se urychleně vrátil do Říma.

 

Mladý člověk, když se zbaví vásan a vásanické trny s háčky překryje novými, ať už „detox“ byl sebetěžší, nemá žádný problém se přesadit. A protože klokan miloval hory, přesadil se do Calgary. Od té doby jsem ho potkal několikrát, už jako kanadského občana. Třeba úplně náhodou na své francouzské poustevně, v blízkosti jedné z vyhlášených lezeckých oblastí v Buoux.

 

A co já?

 

Komunistická totalita se rozpadla a Itálie se jevila jako nejúžasnější země na světě, krásou, lidmi, životním stylem, takže jsem zůstal, abych se rozpustil v popel a shořel v oceánu navrácen procesem fénixe a velryby do stavu vesmírného embrya, splynuvšího se vší existencí v nebytí uvnitř Velké Matky Velryby.

 

Jak na to?   

 

Skrze recept tibetské legendy Machig Labdron: „Skutečně svobodní lidé, živí v plném vědomí, se nezdržují tam, kde svět vězní pokrytecká pravidla a lidé krmí smysly nejrůznějšími nesmysly. Svobodní, skutečně živí lidé hledají místa bez stínu, ve světle živé nádhery, která leží tam a ještě dále.“

 

A přesně takové místo jsem našel.

 

Vyrazil jsem z Florencie na místo, kde se zrodil Pinocchio, loutka, která se vlastním úsilím proměnila ve skutečně živého, vyšla ze stáda, aby se proměnila ve svobodného nadčlověka. Procházel jsem zahradním labyrintem ve Villa Garzoni a přemítal jsem, zda skutečně Pinocchio, jehož autor od dětství studoval tajemství tohoto labyrintu, dosáhl proměny v nadčlověka vlastním úsilím. Procházím labyrintem, rozjímám nad Pinocchiem a…

 

„Ha! Mi scusi!“ Chytám padající malířský stojan s obrazem. Odlepuji ze svého těla malířskou paletu. Hraju všemi barvami. Narazil jsem do obrazu a jeho malíře, který si mě beze slova prohlíží.

 

Celá cesta ke hvězdám skrze tisíce vtělení zkrátí se na moment, který nechává proniknout mou karmu karmou jiných rovin, dimenzí života. Je to zázrak, který se odehraje na stezce mezi mou hlavou a srdcem, což není víc než jedna lidská stopa. Přesto v koutku srdce vím, že to byl stejný zázrak jako záchrana oběšeného Pinocchia Modrou vílou a sokolem. „Zatímco jsi přemýšlel o novém, já maloval minulost, v momentu srážky budoucnosti s obrazem minulosti svrženým do barev, zrodila se přítomnost našeho setkání,“ řekl mi o hodinu později mesmerický Mattolívar, původem chilský malíř.

 

„A protože tento labyrint je nejmagičtější místo ve vesmíru, vím, že jsi ten, na kterého dlouho čekám,“ řekl.

 

„Já? Jste si jistý?“ ptám se ho, i když mám stejný, silný pocit, že toto je setkání, které naplánoval osud dlouho, dlouho dopředu. Setkání, ke kterému jsem směřoval.

 

„Ano, jsem si jistý,“ usměje se, „a čeká na tebe ještě někdo další, tak nebudeme ztrácet čas a vyrazíme. Allora andiamo?“ A tak jsem potkal Cagliostra II.

 

„Prosím, můžete mi říci, proč jsem tady?“ zeptal jsem se.

 

„Andělé volají tvé jméno.“ A to byla vlastně jediná věta, kterou jsem z uhrančivého muže během jízdy dostal.

 

 

V roce 1355 Karel IV. s manželkou Annou byl korunován na císaře Říše římské. Cestou zpět přespal v Pise, kde ho uprostřed noci z domu v noční košili na ulici vyhnal požár. Nového císaře napadli vzbouřenci. Jen s vůlí osudu proti přesile uhájil holý život.

 

 

„Jo, bez přízně osudu člověk nemá šanci v životě nic většího dokázat,“ přitakal Mattolívar následován hlasem Cagliostra II.: „Proto pomáhám lidem nalézt harmonickou synergii mezi jejich vůlí a vůlí osudu. Když se to povede, člověk dokáže, cokoliv si umane.“

 

„To bych chtěl umět taky,“ vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě.

 

„Já vím, proto andělé volají tvé jméno,“ odvětil Cagliostro II. A snad poprvé se mi podíval na víc než na vteřinu do tváře.

 

„Naučím tě to. A protože jsi to v minulosti uměl, mělo by to být snadné.“

 

Tímto okamžikem srážka s malířem v labyrintu rozmotala tajemství smyslu života, jímž je pro mě hledání, vyvažování eguilibria mezi svobodnou vůlí jednotlivce a vůlí osudu, až do okamžiku, kdy se tyto dvě vůle rozvlní v synergii tak mohutně, že se dějí zázraky.

***

 

    Ukázka je z knihy Stigmata karmy (Karta umírněnost/eguilibrium)