JAPONSKO PRÁZDNÉ MYSLI

„SOKU ŠIN DŽÓ BUCU“

 

Země vycházejícího slunce byla jednou z hlavních destinací poutníků za osvícením v době beatniků a hippies, kteří zde zakotvovali především v zenových klášterech a dódžetech bojových umění. Od této doby se Japonsko proměnilo v ekonomickou velmoc, což doprovází moderní zástavba a všudypřítomné skvostné technologie.

 

 

Když jsem se ocitl v Tokiu, bylo to jak cesta na jinou planetu z nejmodernějšího sci-fi, a to i ve srovnání s metropolemi Evropy jako jsou Londýn, Paříž nebo Řím. A co se cen týče, je dnes běžné, že za noc v klášteře zaplatíte sto dolarů, což je suma, za kterou v indickém nebo barmském klášteře vydržíte celý měsíc.

 

 

A to jsou důvody, proč Japonsko zmizelo z tradičních tras hledačů osvícení. To ovšem neznamená, že tu žádní hledači nejsou, nebo že zde nenaleznou oázy ducha. Dvěma z těchto váz jsou hora Hiei a hora Koya-san. První náleží církvi/škole Tendai a druhá církvi/škole Šingon. Jak Tendai, tak Šingon jsou tantrické cesty, i když častěji místo termínu „tantrický buddhismus“ je nacházíme pod označením „esoterický buddhismus“.

 

 

Obě nejstarší buddhistické církve /školy v Japonsku mají s Tibeťanem Milarepou společné dosažení nirvány ještě v tomto těle. Mantra „Soku Šin Džó Bucu“ (Soku Shin Jyo Butsu) tedy „Proměnit se v živoucího buddhu v tomto fyzickém těle“ se v odnožích Šingonu kolem 2. století dokonce opakovala během tantrických spojení dvojic (vámáčára tantra).

 

 

Ve škole Tendai se tato mantra opakovala také během fyzického výkonu mnichů přezdívaných též „maratónští mniši“ –  kteří během sedmi let „sportovních“ výkonů na úrovni profesionálních sportovců, kdy naputují desetitisíce kilometrů v kombinaci s ceremonií jako devítidenní půst bez jídla, vody a spánku, v modlitbách, se proměňují z mnicha člověka v živoucího buddhu, který dosáhl nirvány skrze aktivity fyzického těla, což je to, čemu říkám Tantrická transformace. Vy sami si můžete během rituálů a duchovních ceremonií opakování mantry „Soku Šin Džó Bucu“ někdy vyzkoušet.

 

 

Dnes, když se připravuje druhé vydání Tantrické transformace, bych pasáž Japonsko prázdné mysli napsal úplně jinak. Mí studenti a stoupenci z Japonských ostrovů, se kterými intenzivně pracuji sedm let, mi totiž totálně otevřeli mé vnímání naprosto jedinečné a zcela výjimečné kultury ostrovů vycházejícího slunce, gaidžinovi sňali klapky z očí, klapky, kterými cizinec Japonsko zkresluje. A dodnes nejsem připraven psát o kultuře Ostrovů vycházejícího slunce.

 

 

Abych vysvětlil proč, dovolím si srovnání. Prvních sedm let své duchovní práce s veřejností jsem se zaměřoval na tzv. Východní Evropu, tedy exsatelity Sovětského impéria. Již po pěti letech zde nebylo více překvapení. Lidé, byť zcela noví, jen opakovali vzorce, jež ve variacích přinesli lidé, kteří přišli před nimi. A tak jsem si pro svůj růst kolem roku 2000 otevřel ášram v indické Dharmasale, a po sedmi letech jsem dalších sedm let pracoval především s lidmi ze západu – USA, Kanady, Austrálie, Holandska, Anglie, Skandinávie, Německa…

 

 

Mnoho zemí s podobným kulturním dědictvím po zhruba pěti letech mého intenzivního učení se a poznávání opět přineslo opakující se vzorce problémů, řešení, životních cest… A tak, aby se můj osobní růst nezastavil, začal jsem ve třetí sedmičce let pracovat se studenty a stoupenci z Japonska. Vše bylo nové a dodnes, i po sedmi letech, se nadále učím. Vše je tak jiné, že mám pocit, že se budu učit rozumět principům a kulturním vzorcům Ostrovů vycházejícího slunce až do konce svého života.

 

 

Nara – bývalé hlavní město Japonska a oblíbená turistická destinace, mě hostila jen krátce. Tak, jak mnich Saičo, zakladatel školy Tendai, jsem z Nary odjel do Kjóta. Naše důvody se však liší. Zatímco mě v Naře zmohly davy turistů a školních výletů, Saičo, učící milosrdenství Buddhovy Lotosové sútry schopné zaručit spasení všech bytostí světa, odchází z Nary do Kjóta kvůli církevním intrikám. Pak Saičo na hoře Hiei nedaleko Kjóta vystavěl klášterní komplex, v němž mniši procházejí desetiletími tvrdého výcviku. Téměř ve stejné době se hlavní město přesouvá z Nary do Kjóta, což umocňuje význam školy Tendai, jejíž duchovní i světská moc a sláva se pak hvězd dotýkala.

 

 

Jeden z mocných mužů Japonska kdysi prohlásil, že jsou jen dvě síly, které nedokáže ovládat: počasí a mnichy hory Hiei. Mimo jiné narážel také na bojové mnichy chrámového komplexu, kteří trochu připomínali slavné kolegy z čínského Šaolinu. Vše skončilo v 16. století při sjednocování Japonska pod jediného Šóguna. Tehdy byl chrámový komplex hory Hiei obležen a podpálen. Později byl komplex sice obnoven a také dnes je důležitým duchovním centrem, ale původní vliv a význam se už místu vrátit nepovedlo. V jedné z tisíců klášterních budov hory Hiei studovali také budoucí nestoři japonských zenových škol, tedy Eisai Zendži, zakladatel slavné školy Rinzai (tzv. samurajský zen), kterou proslavily zenové koany, a Dogen, zakladatel slavné školy Sótó (tzv. farmářský zen), kterou proslavily zazeny.

 

***

 

Pokračování tohoto poutavého povídání najdete v knize Tantrické transformace na straně 243.