GURU NA CESTÁCH

 OPUŠTĚNÁ SIKKIM

(Sikkim je malý stát na severu Indie v Himaláji)

Sikkim, to jsou hory. Hory miluji, ale tentokrát jimi procházím s vědomím, že mými vrcholy jsou tibetské kláštery, poustevny a zapadlé horské osady, v nichž právě probíhá čtení Tibetské knihy. Kolem těla zesnulého po několik dní až týdnů skupina lámů nepřetržitě předčítá rady zesnulému. Tedy čeho se nebát, k čemu se upínat, aby přechod mezi dvěma těly proběhl co nejhladčeji. Kdo by se chtěl narodit jako žížala, že ano? Ale kdo ví, čeho se má jeho „vědomí“ vyvarovat, aby si do těla žížaly dobrovolně nenalítl?

Úmorné putování v horách s těžkým batohem na zádech, kdy voda došla a slunce jakoby chtělo zlepšovat karmu, naschvál pere a paří a nechává vysychat rty k popraskání, ukončuje setkání se dvěma kluky, jež jsou mi ledva po pás. Mají ořechy a vodu. Ač děti, už jsou to dobří obchodníci. Nejdříve chtějí dárek, tedy peníze. Jak rád bych jim nějaké peníze dal, avšak dary podlamují sebevědomí a vůli postarat se o sebe a svůj život. A tak místo daru nabízím obchod. „Prodejte mi každý jeden ořech a nechte mě napít se z vaší vody několik loků“. Nechápou, že by cizinec mohl mít zájem o jejich ořechy. „Mám hlad a žízeň“, povídám jim. To chápou více než dobře. Zatímco sedím na kamenech v trávě a jím ořech, kluci mě střídavě pozorují a střídavě se šťastně usmívají na indickou bankovku ve svých rukách.

Kluci, jejichž důvěru jsem si získal, se mi svěřují s něčím, co je velmi tíží. Ale mluví jen tibetsky s velmi těžkým dialektem, tak jim moc nerozumím, ale vím, že to je něco vážného. Mladší kluk vyhrne rukáv, nemusí vysvětlovat, vidím hnisající rány, z nichž mu jako branami vesmíru těla vylézají červi – streptokoci, kteří žijí pod kůží a jejichž momentální pozici lze vysledovat z bulek na těle. Vytahuji ajurvédskou mast a natírám chlapci rány. Starší kluk vše s bedlivým napětím pozoruje a když se jej zeptám na klášter, ke kterému putuji, natáhne otevřenou dlaň a chce mince za dobrou radu. Namítnu, že jsem již od něj koupil předražený ořech a on se rozesměje a rošťácky mi podá další ořech, prý dárek ze srdce. Baštím ořech a přemýšlím nad tím, odkud se všichni tři známe. Jestliže věříte na převtělování, je každé nové setkání, přátelské i nepřátelské, shledáním se starým známým. V tom vidím poselství pohádek, v nichž hrdina pomáhá lidem a zvířatům, která potká.

Když Jiřík zachraňuje mravence, nejedná se o dobrý skutek, jehož zásluha se v karmě projeví až po mnoha letech nebo životech, ale o splácení karmického dluhu někomu z minulosti. Po splátce takového dluhu je náš osud osvobozen o okov a může revolučním skokem zažít pohádkový konec.

V roce 1992 na pouti pěšky a stopem po zemi do Indie jsem musel v nočním Szegedu v Maďarsku strávit noc v liduprázdných deštivých ulicích. Při přecházení městem na výpadovku jsem se ujal zraněného psa. Nakrmil jsem ho posledním jídlem, omyl jsem ho od bláta a ošetřil jeho rány, zřejmě ze rvačky s jinými pouličními psy. Pes se mě pak držel celou cestu na výpadovku a rozloučili jsme se, až když mě svezlo první auto. Celou cestu jako by všichni psi, které jsem potkal, věděli, co jsem oné noci v Szegedu udělal. A tak i ty nejstrašlivější smečky toulavých psů, které útočily na všechny chodce, cyklisty a motorkáře, mě nechávaly být v klidu a míru.

Přes tuto krásnou službu „psí vibrace“, měla celá událost největší význam v tom, že jsem splatil dluh z minulých životů, který jsem bytosti, která nyní žije v těle psa v Szegedu dlužil. Tím se karma zbavila jednoho ze řetězů.

Jako by to, že voják při rabování kláštera a zabíjení všech mnichů tím, že mě modlícího se pod schody „přehlédl“ a ušetřil tím můj život, hrálo zásadní roli v plánu kosmickém. V karmické astrologii se říká, že když vám někdo v davu šlápne na nohu, je zřejmé, že se znáte z minulých životů. Taková malá událost, což teprve takové setkání s kluky v sikkimských horách…

Ukázky textu jsou z knihy Talent srdce. Knihu si můžete výhodně zakoupit také v Balíčku pro osobnostní rozvoj.