DUCHOVÉ, ŠKORPIÓNI A FRANTIŠEK Z ASISSI

ZASTAV NA CHVÍLI NEKONEČNÝ PROUD MYŠLENEK…

 

Odmalička jsem přecitlivělý na duchy a jiné okultní úkazy. Dodnes si pamatuji, jak jsem uprostřed noci v horečkách volal rodiče, že vidím „čerta“, ducha, bytost, která mou nemoc způsobila. Á, náš chlapeček blouzní, měli bychom mu zvýšit dávky antibiotik, říkaly tehdy tváře ustaraných rodičů. Pro mě to byl moment, kterým započal nekonečný řetězec komplikací, jaké v moderním světě můžete mít kvůli vidění duchů.

 

 

Jistě chápete, že spaní v jeskyni, v níž vojáci protrpěli dvě světové války, pro mě bylo sžíravě děsivé a že se mi lépe meditovalo na poustevně Buoni e Cattivi. Druhý důvod není o nic méně fobický. Škorpióni. Nevím, jak dnes, ale v době, ve které se Stigmata odehrávají, jste pod každým druhým kamenem našli štíra. Většinou černého, občas i průsvitně hnědého.

 

 

Za železnou oponou jsem na podobnou havěť nebyl zvyklý. Snad jen zmije růžkaté, všudypřítomné na skalách v bulharské Vrace, daly mým nervům zabrat podobně, jako škorpióni v jeskyních Massone (které leží nad vesničkou San Martino). Dnes po zápasech s nejrůznějšími jedovatými hady světa, kteří tančili po mém těle nebo já poskakoval po nich, po obřích a samozřejmě jedovatých pavoucích větších než dlaň, kteří běhali po mé hlavě a tváři, kdykoliv jsem se v džungli chytil do jejich pavučiny, na škorpióna v koupelně už téměř nereaguji. Tehdy jsem ale každý večer trnul hrůzou z představy, jak mi během spánku škorpión leze do spacáku a bodá do mých žil smrtící jed.

 

 

Fobické vnímání mi pak škorpióny otisklo do živých snů a nevím, jak bych dopadl, kdybych zběsilé myšlenky a po hororu toužící emoce neovládl meditačními technikami a vnitřními kontemplacemi typu:

 

„Je-li tělo pomíjivé, samsára, tak co na tom, že tě bodne štír. Bojíš-li se smrti, tak si představ, že už jsi mrtvý, rozluč se se životem a přestaneš se bát, protože už nemáš co ztratit. Můžeš jen získat překvápko, v němž si ráno rozbalíš dárek Jé, já žiju. Je-li vše výplod tvého vědomí, pak i škorpión je součást tvé podstaty a jed do tebe vstříkne, jen když to pro tebe bude to nejlepší…“ a tak dál, a tak dál a věřte nevěřte, ono to pomáhalo.

 

 

Po pár dnech jsem škorpióny, na rozdíl od v jeskyni zabitých a zmrzačených vojáků, nevnímal. Meditace, která mi nakonec pomáhala transformovat nebo alespoň ignorovat temné okultní vlivy lidského utrpení prožitého před sto lety, byla tato:

 

Deset minut s otevřenýma očima postupně procházíte své tělo, vidíte nějaké ruce a nějaké nohy, vůbec se s nimi neztotožňujete. Pakliže vám to funguje, vidíte nějaký rozkrok, nějaké břicho, nějakou hruď a nějaký nos. U nosu, s nímž se rovněž neztotožňujete, začnete vnímat nějaký vítr… (pokračování této meditace naleznete v knize Stigmata karmy na straně 284).

 

 

Do téže řeky nevstoupíš dvakrát, říkali starověcí filozofové, aby upozornili na skutečnost, že voda plyne, a mysleli tím čas. V lidském těle, v mikrokosmu, je touto vodou, tímto časem krev, která pokaždé, když proteče 100 000 tisíc kilometrů dlouhými řečišti, nechá tělo dospělého člověka tak trochu uschnout, až nakonec nechá úplně vyschnout lidský život, zhasnout světlo srdce, utichnout všechny nespravedlivosti a sny spravedlivých.

 

 

„Tento svět je jako divoká řeka a mnoho hledajících utone v jejich vodách. Ti, co netouží po hmotných lákadlech, řeku přebrodí a snadno přejdou z osidel času do věčnosti,“ řekl nejznámější italský poustevník František z Assisi, který žil kolem roku 1 200 v italské Umbrii.

 

 

Je nádherná a já v ní občas poustevničil v kraji kolem městečka Ferentillo. František, syn bohatého obchodníka, toužil po vojenské slávě. Po prohrané bitvě ale pochopil světskou marnost a stal se oddaným, zapáleným křesťanem žijícím podle Ježíšova vzoru. To zahrnovalo chudobu a poustevnickou izolaci od společnosti. Lidé se mu smáli, měli ho za pomatence a někteří prorokovali, že bude katolickou církví upálen coby heretik. K velkému překvapení všech ho papež podpořil a povolil mu založit nový mnišský řád, opírající se o Františkovy zásady. Následovala zářivá kariéra, sláva a růst řádu. Úspěšná organizace plná slabin lidských společností se ale Františkovi protivila, a tak opět odešel do poustevnické izolace.

 

 

V chatrči na hoře Alverno, nemocen a zklamán z vývoje své práce, se modlil k Bohu prosíc o milosrdné znamení tak usilovně, až mu z několika míst těla začala téci krev. Levá dlaň, pravá dlaň a dvě rány na nohách se shodovaly s místy, do nichž dle tradičních křesťanů Římané tloukli hřeby během ukřižování. (Modernita přinesla variace, v nichž namísto dlaní byly hřeby v zápěstí).

 

 

To máme čtyři krvácející rány na těle poustevníka Františka, který si okamžitě uvědomil, že se na jeho těle objevily rány Kristovy. Ježíš Kristus během ukřižování pečlivě popsaného v evangeliích krvácel také na hlavě poté, co mu vojáci surově na hlavu narazili trnovou korunu. Krev se mu řinula z úst a také z hrudi po jejím probodnutí, kterým si „bachař“ ověřoval, jestli je ukřižovaný „kriminálník“ skutečně mrtvý. Teprve pak dovolil jeho tělo sundat. Všech těchto sedm míst, z nichž krvácel Ježíš Kristus, nyní skrze zázrak krvácelo na těle poustevníka Františka.

 

 

Fenomén nazvaný stigmata v dalších stoletích propukne i u mnoha dalších lidí, jako byl například Padre Pio, a stigmata se objevila také u soch a obrazů. A tak víme, že jakmile se rozkrvácí všechna stigmata najednou, člověk zemře. František blížící se konec cítil také. Proto se ve chvíli, kdy se mu zjevil Kristus, rozloučil s přítomnými ptáky i horou, na které poustevničil, jako by šlo o lidi, a opustil tento svět…

 

 

                            Výše uvedené texty naleznete v knize Stigmata karmy, karta Spravedlnost strana 297. 

 

 

Knihu si nyní můžete výhodně objednat společně s požehnaným medailonkem

ve Vánočním balíčku s názvem Uvolnění z karmy.