CO TI BRÁNÍ… ?

KAŽDÁ LIDSKÁ ČINNOST JE MEDITACE

 

Kam jdeš?

 

Jdu si zalétat.

 

Tam vzadu jsou lámovi kamarádi z Punjabu. Přijeli v džípech a mají s sebou padáky, tak si jdu zaskotačit na paragliding.

 

To je výborný nápad.

 

Ne, ne, Kelly, ty nejdeš.

 

A proč nejdu?… zeptal jsem se poněkud zmateně.

 

Protože dostaneš, tady od lámy, důležitou lekci.

 

Jakou lekci?

 

Zbije tě.

 

To jsem se fakt rozesmál.

 

Hned jak jsem se dosmál, zamával jsem na droboučkého lámu a řekl mu: „Dědo, viděl ses někdy v zrcadle? Tak to bys měl, než se příště budeš naparovat, protože nemusíš narazit na takového dobráka, jako jsem já.“

 

Najednou jsem letěl vzduchem a vteřinu nato jsem přistál na zádech v zaprášeném kamení. Viděl jsem, jak se odcházející Óm Nadsamec otočil a zvedl na mě vztyčený palec. To mě naštvalo ještě víc.

 

Umíte si představit, jak se naštve chlap, když ho dostane o čtyřicet let starší a o čtyřicet kilo lehčí stařík?

 

 Vyskočil jsem a s agresivní jiskrou v očích jsem se vrhnul na lámu. A praštil jsem ho pěkně naplno do obličeje.

 

Dobrá rána… pomyslel jsem si, když pohyb ruky začal. Ale než skončil, láma tam nebyl.

 

Vypadáš příšerně!… křikl na mě zezadu ve chvíli, kdy mě nakopl do prdele. Odletěl jsem.

 

Musel jsem vypadat jako Charlie Chaplin v grotesce. Ještěže tu nejsou žádní čumilové, napadlo mi a tvrdě jsem vyrazil do protiútoku. Láma vypadal klidně. Stál tam a téměř zářil, zcela přívětivě hleděl na řítícího se býka. Věděl jsem, že tentokrát je po něm, i když viditelně nemá strach. Protože teď jsem na rozdíl od prvního útoku svou zlost a agresivitu ovládl a snažil jsem se ho roztrhat technicky.

 

Nemám tušení, kdy a už vůbec ne jak, ale i když jsem ho nespustil z očí, ukročil do strany a já letěl z kopce dolů. Ještě jsem natáhl ruku, že se ho zachytím, ale nedosáhl jsem na něj. A tak jsem se kutálel, pak asi metr letěl a zastavil jsem se až na plošině pod kamenem s nápisem Óm mani padme húm.

 

Než jsem ten nápis dočetl, láma mi seděl na břiše.

 

Takhle to stačí?… říká a plácáním si čistí dlaně od prachu.

 

Boj je, stejně jako každá lidská činnost, meditace.

 

Stačí si tohle uvědomit a přestaneš být smrtelníkem.

 

Super, ale nemůžu dýchat. Tak trochu na mě sedíte!

 

Meditace je plné spojení mezi myslí a objektem. Zkus svou mysl, svůj dech a mne na svém těle pojmout jako jeden meditační objekt.

 

To nejde, bráníte mi!… zasípám, protože dědek jeden najednou jako by vážil víc než motorka.

 

To nejde! To mi brání v tamtom!… opakuje láma. Můj nepřítel mi zabránil v tamtom! To všechno jsou jen výmluvy, mladíku.

 

Dosáhneš-li plné meditace,… dědek se na mě zpytavě podíval a pokračoval: což u tebe potrvá, pak zjistíš, že jsi přišel o všechny nepřátele, o všechno, na co se v minulosti vztahovaly tvé výmluvy, začínající slovem Brání…

 

Láma konečně vstal a já se nadechl. Bylo na čase, už mi bylo na omdlení.

 

Nakonec v životě zjistíš, že jediným nepřítelem, jediným Brání, jsi ty sám.

 

Tedy ta část v tobě, kterou Guru Anahdán nazývá přeprogramovaná etika autocenzora.

 

 

Musíš s ním bojovat, studovat ho a zvítězit nad ním, jinak tvůj život zůstane pomíjivou nicotností hmyzu. Když nad ním zvítězíš, vrátíš se domů, na hvězdu plného vědomí.

 

 

A to je co?

 

To je, jako by ses probudil z podivného snu.

 

Budeme mluvit a nebo dokončíme zápas?… řekl jsem a pomalu, abych zas nepřestřelil, se k němu blížím. Rozhodně se nesmířím s tím, že by mě porazil takový padavka.

 

Láma nemohl uvěřit svým očím. Zatímco se k němu soupeř se vztekem ve tváři znovu blížil, kroutil hlavou. Čekal jsem na nějaký jeho pohyb. Nechtěl jsem udělat stejnou chybu jako předtím, tak se na něj dívám. Normální děda. On se na mě dívá a asi si říká: Pěkný vazoun, neměl jsem si začínat. Uběhla asi minuta, což je v zápase věčnost.

 

Zakřičel jsem na něj: Na co čekáš? Jsi na řadě!

 

Lehounce se mě dotknul prstem a já poprvé pocítil kouzelný účinek magie. Odletěl jsem pět metrů zpátky na plošinu, kde boj začal. Logicky jsem si to vysvětlil tím, že mne nějak kopl, ale stejně mě to ohromilo. Dívám se na něho a pořád ležím na zemi. Vůbec se mi nechce vstávat. Jen řeknu:

 

Jak jste to udělal?

 

Mám tajný penis, ten mi dává sílu. Pak mávne rukou na znamení, abych šel za ním.

 

Odkulí kámen, ukáže na malou díru a už se do ní souká.

 

Tak to ne… pomyslím si. Tam nelezu, dyť i ten střízlík měl problém se do díry vecpat.

 

Za pět minut vyleze hlava: Pojď.

 

Nemůžu, jsem moc velký… vysvětluju mu.

 

Kam se ti vejde hlava, tam se vejdeš i ty. Zase ti autocenzor brání, co?

 

 

Tato ukázka zde končí… ale Kellyho strhující příběh v hlubinách skal teprve začíná… a kdo má odvahu (a netrpí klaustrofobií), může pokračovat ve čtení v knize Casanova sútra na straně 33.