CO K ŽIVOTU POTŘEBUJEŠ?

SMÍCH

 

Moje hlava zápolí se sebekázní a vztekem. Už mě trochu přestává bavit čekat na vhodnou příležitost, až se zase pohne nebo tak něco. Vyskočím, chytnu ho za rameno a pěkně nahlas se zeptám: „Guru, vy jste usnul?“

 

 

Nereaguje. Vím, že neusnul, ale znovu s ním zatřesu a blíž k jeho uchu zopakuju: „Guru, vy jste usnul!“ ještě dvakrát.

 

 

Aniž by otevřel oči, rozřehtal se.

 

 

„Co se tak smějete?“

 

 

Podíval se na mě shovívavě, jako na zlobivé dítě.

 

 

„Milá Claro, odjel jsem na poustevnu Reve de Papillon, protože patří mezi tzv. Bílé poustevny. Chtěl jsem si odpočinout od lidí a jejich krátkozrakých nároků.

 

 

Na Bílých poustevnách dominuje ticho a totální samota a ty jako nástroj karmy mi i sem do lesa vneseš všechno, co mě na předávání nauky lidem vyčerpává.

 

 

Směju se tvému nemilosrdnému stylu, co z téhle mé poustevny dělá bar. Pořád po mě chceš nějakou radu. Právě jsem ti jednu předal, protože smích je všechno, co k životu potřebuješ.

 

 

Prostě si s ničím nelam hlavu, buď spokojená se světem i se sebou a směj se tak moc, jak jen to jde.“

 

 

 

Usmál se mým oblíbeným úsměvem a dodal:

 

„Tak proměníš všechno zlé v dobré a smrt ve zrození.“

 

 

„Guru, jsem vděčná za vaše duchovní rady…“

 

„Opravdu?“ skočí mi do slov dotazem.

 

„Ano, opravdu, ale…“

 

„Všechno před slovem ale jsou vždycky jenom plané řeči. V pondělí odjíždím do Španělska na Bludnou poustevnu, tam ti všechny dotazy zodpovím.“

 

„To tu mám do pondělka jen tak sedět a čekat?“

 

„To určitě ne. Drť se jak oliva meditací, abys ze sebe dostala světlo osvícení, protože, i když oliva obsahuje olej a člověk nirvánu, dá to dřinu aktualizovat tento potenciál do reality.“

 

„Ale já mám plnou hlavu povinností. A starostí. Nedokážu jen tak sedět.“

 

„Ale Clarko, jak říká jeden zenový Mistr: Nevsázej své tělo, svou mysl, úsilí, čas, naděje do hazardu života.

 

Byl jsem stejný gambler a v touze vyhrávat, hrál jsem a hrál jsem, až mi došlo, že v tomto světě zakletém do teček na hracích kostkách, prohrávám všechno.“

 

„Já budu meditovat! Slibuju! Ale až si vyřeším svůj život.“

 

„A co chceš řešit? Bolesti vztahu? Trápení lásky? Zabezpečený domov?“

 

Tiše přikyvuji.

 

„K čemu je ti domov, když žiješ a budeš žít ve vzorci své mysli, který ti nikdy nedovolí zakusit prožitek laskavého domova?

 

K čemu ti je rozplétání bolesti vztahu a lidské lásky, když právě tyto svízele malé lásky tě učí a připravují ke schopnosti zažít pravou velkou lásku, která jen dává?

 

Ne ne Clari, jediné, co musíš, je zastřihávat své názory, myšlenky, emoce nůžkami starých moudrých nauk, protože jinak nikdy nebudeš kultivovanou bonsají, schopnou zakoušet hloubku domova či pravou lásku, ale skončíš jako starý plevel, který se ve svém plazení po zemi nevyzná v ničem, ani sám v sobě.“

 

 

Tak to byla trefa. Slzy mi vyhrkly. Viděl to, usmál se a srovnal mi záda do meditace.

 

 

„Klidně seď a nechej své tělo profukovat větrem, volně, svobodně. Jako bys už pochopila prázdnotu jevů a tvarů světa, staň se prázdným měchem, nechej vánek procházet svou kůží, masem, kostmi.

 

 

Kdo ví, třeba se takto do pondělka dočkáš náhlého osvícení, v němž se prázdný měch nebytí spojí se světlem a promění se ve světlo duhové.“

 

 

A bylo.

 

 

Nohy mě brní z toho nekonečného sezení ve dne v noci. Hlava to pomalu vzdává a dává mi čím dál víc klidu. A pak ale do toho přijdou nové myšlenky: Co když opravdu ten klid, co občas cítím, je to, co je důležité…?

 

 

 

                                                                                         Ukázka je z knihy Original Astromóda