CO DĚLAT V BEZNADĚJNÉ SITUACI?

RADA HOROLEZCE…

 

„Proč to děláš?“, zeptal se mě Agostino.

„Proč se tu trápíš v 8a, když sis mohl vychutnat 7a ?“

Tiše přemýšlím nad odpovědí. 

Proč to vlastně dělám? 

Neměl bych si namísto vysilování těla „do bezvědomí“, z ekonomicko – sociálního pohledu zcela zbytečnou činností, raději budovat život v nové zemi?

Mohl jsem Agostinovi tenkrát odpovědět, že lezení je mou duchovní cestou k Bohu a Nirváně. 

Na této cestě po zvládnutí jednoho stupně (třeba 7a nebo poutě ke svatyni v Jeruzalémě nebo 4 hodin meditace každý den) – následuje stupeň další. Třeba 8a, který je Bohu a Nirváně blíž, než ten předchozí. 

Lezení je hmotná paralela k duchovní cestě za zasvěcením, protože vyžaduje kombinaci stejných kvalit jako jsou ty, které si musí osvojit poutník putující vzhůru k zasvěcení. Tedy dlouhodobý trénink, sběr speciálních znalostí a zkušeností, schopnost překonat sama sebe a navzdory strachu podat odvážný výkon. 

Na tuto paralelu mezi lezením a duchovní cestou upozornil římský tantrik, filozof a horolezec Julius Evola. 

A už před ním theosof Fawcett, který na žádost Olcotta přednášel v indickém Adyaru. Ve své knize „Dialogy z Matterhornu“ tento aktivní horolezec propojil duchovní cestu s lezením. 

 

Pro zajímavost – ten, kdo dal mému vztahu k lezení a k pohybu těla hlubší uchopení, je americký boulderista John Gill. 

Ne, osobně jsem ho za „železnou oponou“ nikdy nepotkal, ale na podzim roku 1986 jsem na nástěnce svého horolezeckého oddílu uviděl jeho lezecké fotografie a hlavně – citáty z jeho filozofie lezení. 

Zcela mě ohromily a opsal jsem si je do posledního slova. Hned na druhý den po škole jsem začal s aplikací filozofie Johna Gilla na jednom „balvanu“ v lese. Ovšem zvolil jsem si příliš těžký a vysoký výstup a motivace mi došla těsně pod vrcholem. Nešlo to ani nahoru, ani bezpečně dolů.  

Kolena se bez mého dovolení roztřásla jako jehla šicího stroje. Křičel bych o pomoc, ale byl jsem tam sám. 

 

Co dělat v beznadějné situaci, v níž hrozí vážné zranění  nebo dokonce smrtelné zranění? 

 

John Gill by poradil tři základní kroky:

– Poraď si sám. Je to tvůj život, tvá cesta, tak se nenech okrást o příležitost si to v dobrém či ve zlém užít celé.

– Všechno je ve tvé hlavě. A tak zmobilizuj svou hlavu, protože úspěch k tomu, co potřebuješ, leží právě tam.

– Vše lze překonat, vytvoříš-li správnou sekvenci pohybů. Nejprve si je přehraj v hlavě a až si je tvá mysl „nachodí“, udělej je tělem.

 

Podle bodu 1 jsem přestal volat o pomoc a smířil se s tím, že se z toho musím dostat sám.  

Bod 2 mi pomohl uklidnit tělo. Nohy se mi sice třást nepřestaly, ale jinak měla hlava tělo pod kontrolou. 

Nakonec jsem veškeré kapacity své hlavy zaměřil k bodu 3 – tedy k nalezení sekvence pohybů, které by mě dostaly na vrchol skály. 

Šlo to. A já, cestou domů, jsem si ve svých patnácti letech odpřisáhl, že těmito 3 kroky budu řešit všechny složité situace života. 

 

Což také dělám a dnes si vůbec neumím představit něco jiného než toto: Poraď si sám… ve tvé hlavě… sekvence kroků k překonání problémů…  

 

 Úryvek z knihy Stigmata karmy, kapitola Pevnost letokruhů, strana 458 – 459.